Felix Slováček: „Cvičit nátisk musím pořád“

Ke jménu Felix Slováček netřeba nic dodávat. Virtuózní hráč na saxofon a klarinet patří už několik desetiletí k nejznámějším českým hudebníkům. Na nedostatek práce si se svým big bandem stěžovat nemůže. Má to ale svou daň – stále více času tráví místo se saxofonem či klarinetem u pusy s mobilem u ucha a vyřizuje „úředničinu“ spjatou s fungováním orchestru. „Dřív jsem vzal klarinet, zahrál na něj a dostal za to peníze. Dnes si musíme napřed sehnat peníze, abychom si mohli zahrát,“ říká.

„Napřed musím vše dojednat s pořadateli, mecenáši a různými sponzory, až pak se může spustit dramaturgie a program,“ vysvětluje za stolem ve své kanceláři, kterou má v suterénu vily na Vinohradech, v níž žije se svou manželkou, herečkou Dagmar Patrasovou.

• Kolik máte do roka vystoupení?
Co se mě samotného týče, určitě si nestěžuji. Kromě svého big bandu jezdím ještě s panem profesorem Borisem Krajným, což je klavírní virtuóz, to je záležitost z oblasti vážné hudby, s panem Martinem Strejcem, to je zase varhanní koncert, pak s rytmikou Big bandu jezdíme s takovým mým malým minirecitálem, kde s námi zpívá Martina Bártová…

• Spíte také někdy?
Záleží na tom, kolik vypiju vína (smích). Samozřejmě, čas na spánek se najde, i na jiné věci, občas si jdu zahrát čtyřhru v tenisu s kamarády, občas si jdu zahrát golf – ne jako mistr, ale jen tak pro radost a abych se trochu prošel. Ale je pravda, že toho času je málo – chtěl bych se věnovat hlavně muzice a pak trochu tomu sportu, aby se člověk trochu vydýchal, a tady za tím stolem, za kterým jsme se setkali, trávit času co nejméně. A ono je to spíš obráceně.

• Musí muzikant, který už má za sebou to, co vy, pořád ještě cvičit?
Ale samozřejmě. To nezáleží, co máte za sebou. Ret je sval, když se nepoužívá, ochabuje. Pokud bych necvičil, ztratil bych nátisk, jak se říká u nás dechařů, neudržel bych pořádně klarinet v puse a šla by ze mě místo tónů jen horká pára. Takže cvičit musím. Už jen proto, že teď nahrávám nové CD, koncem května by už mělo být hotové a smíchané.

• S jakým hudebním nástrojem jste začínal?
Úplně první nástroj, na který jsem se začal učit hrát ještě jako malý kluk, byly housle – to mě ale strašně nebavilo. Později to byl klavír, ten mě ale nebavil taky. Až jsem potkal kamaráda, co hrál na klarinet – a to se mi zalíbilo a začal jsem se na něj učit hrát. Chodil jsem do lidušky a do různých dechovek… v té době toho bylo plno, bylo krátce po válce a všude hrály dechovky, v každé vesnici na Moravě byla minimálně jedna a u nás v Malenovicích byly dvě. Byla tam taky spousta tanečních orchestrů, jen v závodním klubu ve Zlíně byly tři velké orchestry… takže to všechno hrálo velkou roli v mém dalším směřování. Až jsem se dostal na konzervatoř v Kroměříži – i když mezitím jsem ještě stihl dělat boty ve Svitu.

• Vy jste mířil na dráhu obuvníka?
Ne, ale po gymnáziu jsem dostal takový ne právě příznivý posudek, že „jmenovaný nedává záruku, že by po vystudování nabytých schopností věnoval ku prospěchu pracujících“. Takže jsem se pak nikam nedostal a musel jsem rok dělat boty. Ale určitě jsem ten rok nepromarnil, pořád jsem hrál a nakonec jsem se na tu konzervatoř stejně dostal. A pořád se hrálo – jen ve Zlíně byly čtyři kavárny, kde se denně hrálo, v jedné z nich dokonce vyhlášené profesionální kapely, které tam jezdily z Prahy, třeba Gustav Brom se svým orchestrem… zkrátka to tam žilo. Pak jsem přišel do Brna, kde jsem studoval na JAMU a při škole jsem hrál s orchestrem Karla Nedbala, Mirko Foreta, Gustava Broma…

• A jak jste se coby rodilý Moravan dostal do Prahy?
Přivedla mě sem vojna, kterou jsem absolvoval coby člen Armádního uměleckého souboru – to bylo někdy v roce 1968. Pak jsem skočil k Vlachovi, od Vlacha ke Štaidlovi, pak jsem si udělal vlastní Big band – a už to jelo.

• Jak vznikl Big Band Felixe Slováčka?
Já jsem v Big Bandu Československého rozhlasu poté, co zemřel jeho šéfdirigent Josef Vobruba, převzal jeho taktovku na skoro dvacet let – a myslím, že to bylo velice příjemné období. Pak přišel do rozhlasu ředitel Kasík, který mě – nevím proč – nesnášel od prvního pohledu, takže jsme se rozešli a větší část hráčů tohoto orchestru odešla se mnou. A to byl základ pro Big Band Felixe Slováčka.

• Jak dlouho už bydlíte na Vinohradech?
Bydlím tu někdy od roku 1978.

• A jak se vám tu žije?
My jsme tu byli docela spokojeni, byla to vždycky taková klidná oblast a moc se tu toho za ta léta nezměnilo. To až v poslední době, kdy vymysleli na Praze 3 modré parkovací zóny a tady v Praze 10, pod kterou patříme my, je nezavedli. Takže teď všichni, co nechtějí platit, parkují v naší ulici, protože tady se ještě neplatí. A najednou se z té nejklidnější ulice stal horor, kde se v podstatě vůbec nedá zaparkovat. Já naštěstí mám garáž, ale vidím, co se tu děje a kolikrát ani nemohu vyjet ven, protože ze zoufalství, že nemůže najít nikde volné místo, si to čas od času někdo postaví i před ten můj výjezd. Ale jinak je tu pohoda, nestěžuju si.

• Cítíte se po takové době bydlení v Praze pořád ještě jako Moravák nebo jste už plně naturalizovaný Pražák?
Ne, určitě jsem pořád Moravák, stačí, abych přejel hranice Moravy a už mluvím moravsky, jak mi zobák narostl (smích). Hrozně rád tam jezdím. Speciálně jižní Morava, to je úplně jiný svět – úplně jiný přístup k životu, Veselejší. Prostě tam, kde se pěstuje víno, jsou i krásné písničky, dobrá muzika a smysl pro humor.

• Ve vašem životě teď nastane velká změna – váš syn Felix z vás brzy udělá dědečka. Co to dělá s vámi?
Čekáme vnoučka už koncem srpna, zatím mi to nějak moc nedochází. Samozřejmě se na to těším, ale jakou změnu to provede se mnou samým, to ještě nevím. To zjistím teprve až  „za pochodu“ (smích).

FOTOGALERIE:

kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií

Felix Slováček (vlastním jménem Antonín) se narodil 23. května 1943 ve Zlíně. Hru na klarinet studoval na konzervatoři v Kroměříži, následně pokračoval ve studiu na JAMU v Brně, kde pod vedením profesora Vladimíra Říhy, jednoho z našich nejlepších klarinetistů, přivedl hru na tento hudební nástroj k dokonalosti. Felix Slováček byl členem mnoha orchestrů jako např. Orchestru Karla Vlacha a vystupoval s řadou dalších (Big Band Gustava Broma, RIAS Radio Big Band, Big Band Radio Copenhagen, WDR Big Band Köln atd.). Cestu k úspěchu otevřelo Felixovi Slováčkovi angažmá v Orchestru Ladislava Štaidla (1969-1986). Prosadil se ale i v oblasti vážné hudby. Vystupoval s mnohými známými hudebními tělesy v Čechách i v zahraničí - spolupracoval např. s European Community Chamber Orchestra, slovenskou filharmonií, drážďanskou filharmonií, symfonickým orchestrem hesenského rozhlasu a jinými. V roce 1983 se stal dirigentem Tanečního a Jazzového orchestru Československého rozhlasu, který časem transformoval v Big Band Felixe Slováčka. Na svém kontě má Felix Slováček přes dva milióny prodaných hudebních nosičů. Manželkou Felixe Slováčka je od roku 1983 herečka Dagmar Patrasová, mají spolu dvě děti, syna Felixe a dceru Annu. Z prvního manželství má ještě dceru René Slováčkovou, která je dnes zavedenou dabingovou herečkou.

Formát pro tisk