Jana Koubková: „Jsem barevná mýdlová bublina“

Je nazývána královnou jazzu, ona sama však podobné označení odmítá. „Nejsem žádná královna jazzu, protože je tu spousta jiných, mladších a výborných. Jsem ta, co se jazzu věnuje už hodně dlouho,“ říká Jana Koubková.

Jazzu se věnuje profesionálně už přes třicet let – přestože uživit se v tomhle žánru, který rozhodně v našich končinách není součástí hudebního mainstreamu, není nikterak jednoduché a člověk na tom určitě nezbohatne. „Pro mě ale je důležité, že můžu dělat to, co mě baví. Peněz je sice málo, ale zatím mám i na své drobné radosti, jako jsou knížky a občas dobré vínko, zatím bych to hodnotila známkou dobře nebo chvalitebně mínus,“ dodává s úsměvem. Letos si navíc udělala i jednu velkou „drobnou radost“ – právě dokončuje své studiové CD, které by mělo spatřit světlo světa začátkem příštího roku. Je to její „miminko“, které si vytvořila a zprodukovala přesně podle svých představ – a také si jeho vytvoření musela do poslední koruny z vlastní kapsy zaplatit. Obálku k CD udělal slavný světový malíř českého původu Jiří Georg Dokoupil.

Jak jste získala ke spolupráci na CD takové slavné jméno, jako je Jiří Georg Dokoupil?

To byla obrovská náhoda, jako ostatně spousta jiných věcí v mém životě. Letos v únoru byla na Pražském hradě výstava jeho obrazů a mně se strašně líbila. Používá zajímavé techniky – obrazy vytváří foukáním barevných mýdlových bublin na plátno nebo sazemi od čadící svíčky, a ty věci, které takhle vznikají, jsou naprosto úžasné. A napadlo mě, že by bylo krásné mýt jeho obraz na obálce cédéčka,protože i já jsem taková barevná mýdlová bublina v prostoru (smích). Jenže sehnat takového člověka není jednoduché, neustále se pohybuje po světě, chvíli je v Brazílii, chvíli ve Španělsku... Až se mi na něj podařilo sehnat kontakt s tím, že je zrovna k zastižení v Evropě a když mu zavolám, budu se s ním moct snadno domluvit. Zavolala jsem, on to zvedl a říkal: „Jsem zrovna na ulici v Madridu.“ A já seděla tady ve svém bytě na Vinohradech a domlouvali jsme se (smích). Na cédéčku bude jedna skladba, která se jmenuje Mýdlové bubliny a bude věnována právě panu Dokoupilovi.

Máte vůbec šanci, že se vám peníze vložené do natočení CD někdy vrátí?

Ne, s tím nepočítám. Mě se to z materiálního pohledu určitě nevyplatí. Kvůli tomu to ale nedělám – pro mě je důležité, že jsem si konečně troufla udělat něco zcela a jen podle svého, co jsem si od začátku do konce vymyslela. Tohle je něco, co uděláte, protože chcete – jako když napíšete knížku. Taky ji chcete především dostat mezi lidi a nekoukáte na to, jestli na tom vyděláte nebo ne - když to jde. Naštěstí jsem si nasyslila něco do štrozoku, tak jsem teď mohla z něj něco vyndat a tuhle radost si udělat.

Vy jste, než jste se začala věnovat profesionálně jazzu, prošla řadou různých povolání, která s hudbou neměla nic společného, i obor elektronavíječka, kterému jste se vyučila, měl k dráze budoucí zpěvačky daleko. Přitom jste odmala zpívala ve sboru. Co vás od zpívání ve sboru přivedlo k elektronavíječce?

Když je člověk malej, nemůže za to, že ho ti dospělí do něčeho navezou. Mě v šesti letech přivedla babička do sboru ke Kulínskému – a já jako malé dítě nevěděla, jestli je to tak dobře nebo ne. Prostě jsem tam chodila. Musím ale říct, že mi to hodně dalo, protože doktor Kulínský nás opravdu naučil základy, naučil nás znát noty, číst z not a intonovat jakýkoli hlas. Chodila jsme tam sedm let. Pak jsem dělala zkoušky na konzervatoř, ale tam mě nevzali a já navíc vůbec v té době neměla sen o tom, že budu zpěvačka. Mě mnohem víc lákalo být novinářka. Jenže na novinařinu jsem zkoušky taky neudělala, což bylo nakonec vlastně dobře, protože pokud bych se tou novinářkou v té době budování komunismu stala, musela bych psát ty komunistické bláboly. Nastal ale problém – bylo mi patnáct, tam, kam jsem chtěla, jsem se nedostala, tak co se mnou? Jediná možnost byla šoupnout mě do učení, tak mě máma přihlásila do ČKD Praha ve Vysočanech. A tam byl v té době jediným učebním oborem pro ženský v té době dvouletý obor elektronavíječka. Takže tam jsme se vyučila a dostala tovaryšskou knížku. Mimochodem, v tomhle učilišti se původně vyučili i Karel Gott nebo Ladislav Štaidl.

Takže to vlastně byla líheň budoucích hudebních hvězd.

Tak nějak (smích). Samozřejmě jsem tenkrát začala chodit do souboru ČKD Praha, který tenkrát vedl Mirek Košler, a tam jsme pokračovala ve sborovém zpívání. A Mirek Košler pak vlastně „zavinil“ mou profesionální zpěváckou dráhu, protože mě doporučil k tehdy vznikající skupině Jiřího Linhy, ze které se pak stala skupina Linha Singers. Tenkrát v počátcích se tam zpívaly nádherné jazzové záležitosti, které mě oslovily natolik, že jsem si pak sama začala shánět desky a poslouchat jazz... dělali jsme taky doprovodné sbory pro Karla Gotta nebo Karla Hálu, zkrátka pro špičku tehdejší pop music. Pak se ale stalo něco, co já jsem vnímala jako nespravedlnost, urazila jsem se, skončila jsem s Linha Singers a šla čistit okna.

A sekla jste s muzikou.

Ne, to ne. Přes den jsem v montérkách čistila okna ve školách, v různých ústavech a podobně, ale večer jsem šla natáčet s vokální skupinou Lubomíra Pánka. To byla velká škola, protože v té době se sbory natáčely opravdu hodně a jelo to jako fabrika – člověk dostal noty do ruky a během pár minut už se točilo, takže bylo nutné umět opravdu dobře číst z not. Pak jsem byla členem Inkognito kvartet, ti však pak začali dělat normální dechovku, s čímž já jsem zásadně nesouhlasila. Pak jsem začala, protože jsem chtěla poznat svět, jezdit s různými tanečními kapelami a podívala se díky nim do Švédska, Dánska, Holandska... ale když jsem se pak vrátila do Prahy, učinila jsem zásadní rozhodnutí. Řekla jsem si, že už je mi třicet a že bych měla konečně začít dělat to, co mě opravdu baví – a to byl ten jazz. Šla jsem za Karlem Velebným, jenže jemu se v té době zrovna dočasně rozsypal jeho SH Kvartet, tak mi říkal, ať přijdu později. Mě se ale už nechtělo čekat, tak jsem oslovila Luďka Hulana, který mě přibral do svého Jazz sanatoria. A tam začala moje profesionální hudební dráha, od té doby už jsem se tomu věnovala skutečně naplno, ne až večer po mytí oken nebo jiné práci.

Bydlíte na Vinohradech, dlouhá léta jste ale bydlela na Malé straně – celých 40 let. Na Vinohrady jste se přestěhovala před osmi lety těsně před Vánoci za ne tak úplně šťastných okolnost – byla jste v podstatě donucena se vystěhovat. Jak na tyhle první vinohradské vánoce vzpomínáte?

Naštěstí už je tohle dávno za mnou, ale samozřejmě, že to nebylo vůbec jednoduché období. Tehdy jsme pochopila, že skutečně není v téhle době problém stát se bezdomovcem, pokud nemáte peníze – a já na nový byt skutečně neměla. Bydlela jsem v domě na Malé Straně, kde se majitel snažil zbavit nájemníků a postupně se mu je podařilo všechny vyhnat, až už jsem tam trčela jen já, kolem mě všude ukrajinští dělníci a sbíječky... bylo to něco strašného. Ještě rok jsem tam v těch podmínkách vydržela, bránila jsem se, protože jsem neměla kam jít, neměla jsem kde vzít na nové bydleníDo toho mi v té době ochrnuly částečně nohy, ztrácela jsem stabilitu a padala jsem, nemohla jsem kvůli tomu ani pořádně zpívat, protože jsem zjistila, že zpívám jazz nohama – ta jistota, pevná půda pod nohama zkrátka chyběla. Byly to hrozné stresy, vůbec jsme nevěděla, co se mnou bude. Tak jsem různě volala o pomoc, psala do novin, až mi nakonec majitel nabídl tři možnosti, kam bych mohla jít bydlet jinam, všechno pronájmy na dobu neurčitou a když jsme tam viděla Vinohrady, kousek od náměstí Míru, ihned jsme po tom drapla. Pro mě je totiž důležité bydlet blízko centra, protože zpívám po nocích v jazz klubech a když bych se pak měla pozdě v noci vracet taxíkem někam na kraj Prahy, z honoráře za zpívání bych se nedoplatila. A bydlí se mi tu fajn, jsou tu normální lidi. Malá Strana už dávno není taková, jakou jsem ji poznala, je z ní Disneyland pro turisty. I když teď se začínám i tady trochu bát, protože se už šestým rokem zvyšuje nájem, já sice mám teď po letech nejistoty na volné noze pravidelný příjem, protože jsem dospěla do věku, kdy člověk pobírá důchod, ale z toho nezaplatím ani složenky a koncertů v klubech taky ubývá. Takže kdoví, jak skončím. To ví jedině Pánbůh (smích).

Blíží se Vánoce –jak vypadá Štědrý den na Vinohradech u Jany Koubkové?

Je fajn, že bydlím kousek od náměstí Míru, kde jsou vánoční trhy a už jsem se naučila každý rok tam zajít na buřtíka, nebo si tam dám grog nebo svařák a tak vdechuju tu atmosféru, koukám na lidi, jaks e tam hemží a povídají si spolu – a je to příjemný. Taky si ozdobím byt jmelím a vánočním příjemnem... A i když jsme zvána a mohla bych leckam a k leckomu jet, myslím si, že na Štědrý večer má být člověk sám s těmi svými nejbližšími a i když ti nejbližší už kolem něj nejsou, tak zapálí ty svíčky a myslí na ně a vzpomíná. Ale samozřejmě je i čas, kdy se lidi setkávají a já už se těším, že zajdu do vinotéky v Rumunské, kde bude určitě narváno (smích). Donedávna jsem taky vždycky na Štědrý večer zpívala v jazz klubu U Staré paní, ale klub dostal nového majitele a ten Štědré večery zrušil. Ale budu tam zpívat hned po Silvestru, 1. ledna večer. Na příští rok se celkově těším, protože to bude rok 2011, což je liché číslo a já mám šťastné vždycky ty liché roky. Takže letošní rok byla příprava, kdy jsem se pustila do odvážnýc věcí, a v příštím budu lízat smetanu (smích).

FOTOGALERIE JANA KOUBKOVÁ:

Jana Koubková

Narodila se 31. října 1944 v Roztokách u Prahy. V šesti letech se stala členkou Dětského rozhlasového sboru Dr. Bohumila Kulínského, později působila ve smíšeném sboru ČKD Praha řízeném Miroslavem Košlerem. V 60. a 70. letech byla členkou vokálních skupin jako Linha Singers, Inkognito Quartet, Kučerovci, Vokální skupina Lubomíra Pánka, CK Vocal a divadlo Semafor. Je vyučená jako elektronavíječka, a nějakou dobu si tak vydělávala v ČKD Praha, živila se i jako čistička oken, manekýna, televizní hlasatelka, úřednice v knihovně, dělnice v trubkárně. S tanečními kapelami projela kus světa. Od r.1975 se profesionálně věnuje především jazzové hudbě. Daří se jí i jako skladatelce písní a filmové hudby. V rozhlase a televizi má své pořady. Založila každoroční festival jazzových, bluesových a rockových zpěváků Vokalíza, šest let učila na hudebně-dramatickém oddělení Pražské státní konzervatoře. Prošla různými styly od blues, swingu přes mainstream, bebop, jazzrock, latin, free jazz až po world-ethno a fusion. Věnuje se i beatnické poezii a sama si vymýšlí rapové texty. Ovládá scatové zpívání a improvizaci. Založila vlastní soubory jako vokální skupinu Hot tety, Horký dech Jany Koubkové s kytaristou Michalem Pavlíčkem a bubeníkem Jiřím Hrubešem a další. Od 1. 1. 2009 vystupuje s kapelou Jana Koubková Quartet. Kromě zpívání a skládání píše fejetony, sloupky, poezii, glosy. Vydala 2 knížky Recepty proti samotě a Zutí provádím s chutí.