Ondřej Neff: „Pořád se cítím být Žižkovákem“

Spisovatel, novinář, průkopník internetové žurnalistiky v Čechách a propagátor digitální fotografie Ondřej Neff „na stará“ kolena odešel z Prahy „na venkov“, bydlí v domku kousek za Prahou. Před tím prožil dlouhá léta na Smíchově, vyrostl ale na Žižkově a k Žižkovu má dodnes vřelý vztah. „Jak říkal Jan Werich, doma jste tam, kde jste cvrnkali kuličky – a já je cvrnkal na Žižkově, to se nedá odpárat,“ říká. „Ale že bych po Žižkově steskem plakal, to zase ne, něco takového se ode mě nedá čekat,“ dodává s úsměvem.

Jak dlouho jste prožil na Žižkově?

Dost dlouho – já se tam v podstatě narodil, protože rodiče tam bydleli během války a zůstali tu až do června 1946 – takže jsme tu prožil nejprve svůj kojenecký věk. Pak jsme se sice přestěhovali, ale v roce 1954 jsme se na Žižkov vrátili a od té doby až přibližně do roku 1970 jsem tu bydlel. Žižkov tak je celé moje dětství a mládí – tady jsem chodil na základní školu, tady jsem maturoval a bydlel jsme tu i v době, kdy jsem studoval novinařinu na vysoké škole.

Jaké bylo dětství na Žižkově? Když jsme dělal rozhovor s jiným žižkovským rodákem, hercem Jiřím Krampolem, vzpomínal na drsné bitky klukovských part – taky jste se jich účastnil?

Nevím, jaké jsou zkušenosti a vzpomínky pana Krampola, ale samozřejmě, že klukovské party fungovaly a bojovaly spolu. Byla tu například obrovská nevraživost mezi partami kluků ze Žižkova a z Vinohrad, ale i mezi školami, mezi ulicemi... Myslím, že se na tom podepisovalo i to prostředí. Žižkov byl drsná čtvrť. Spousta lidí tu žila ve skutečně hodně chudých poměrech, prostředí to bylo zanedbané, možná až depresivní a ty neutěšené životní podmínky měly zcela jistě svůj podíl i na těchto jevech.

Také jste se pral? Vím, že jste velký odpůrce řešení sporů pěstmi.

To sice jsem, ale samozřejmě, že jsem se občas pral, když to bylo nutné – tomu se zkrátka na Žižkově nedalo vyhnout.

Když jste se přestěhoval ze Žižkova na Smíchov, přestěhoval jste se na podobně neutěšenou průmyslovou periferii. V posledních letech však obě tyto oblasti prošly dost výraznou proměnou. Jak ji v případě Žižkova vnímáte?

Myslím, že v tomto ohledu je mezi Žižkovem a Smíchovem dost velký rozdíl. V minulosti byla jejich situace dost podobná – obě tyto čtvrti byly špinavými průmyslovými periferiemi, když jsem se na Smíchov v 70. letech přistěhoval, taky tu byly kontaminované půdy, oprýskané chátrající domy, průmyslové objekty... Dnes je ale centrum Smíchova moderní město s moderní architekturou, sídlí tu řada firem; podobně zásadní proměna, mám pocit, na Žižkově nenastala. Na Žižkově už nebydlím, takže nemám zase až takový přehled o všem, co se tu nového děje, ale myslím, že toho moc nevzniklo. Žižkov je pro mě v Praze jakousi enklávou, která je dost obtížně zařaditelná. Není to moc dobré místo pro žití, pro byznys, pro cokoli – enkláva, která jakoby zamrzla v čase. Samozřejmě vznikly tu určité projekty, vím, že trochu zajímavé věci byly postaveny u bývalé kapslovny, kterou pamatuju jako ruinu někdejší továrny na střelivo, takže celé okolí tzv. Parukářky hodně prokouklo – ale jinak si nevybavuju moc dalších projektů. Já bych přitom Žižkovu přál rozmach, jaký si zaslouží.

Co byste tu nejraději změnil?

Kdyby Žižkov byl můj, dal bych zbourat v první řadě někdejší Penzijní ústav, znáte ho jako Dům odborů. Je to komunistická obluda, byť postavená za první republiky. Ta zničila krajinu Prahy. Taky bych zboural ten nesmyslný památník na Vítkově. Samozřejmě mi Žižkov nepatří, takže se Pražané nemusí o osud těchto ohavných památek obávat (smích).

Není to až příliš radikální pohled na tyto památky? Třeba památník na Vítkově už dávno není mauzoleem Klementa Gottwalda, po rekonstrukci slouží jako místo pro stálou expozici, která zachycuje důležité okamžiky v novodobé historii naší země.

Víte, jakmile se hledá pro nějakou již existující budovu smysl její existence, je to nesmysl – nejdřív má být důvod, proč by měla nějaká budova stát, až pak budova, nikoli opačně. Především mám ale dost velký odpor k budovám, které takto agresivním způsobem obsazují městskou krajinu. Přijde mi legrační, když někdo dělá tolik povyku kolem mrakodrapů na Pankráci, které jsou na míle daleko od historického centra města, a nevadí mu památník na Vítkově - ten příšerný stěhovací vůz tažený tím obrovským koněm, na kterém sedí onen jednooký pán a klackem v ruce (smích), vše na dohled historickému jádru Prahy. Nebo Dům odborů! Když se podíváte z Petřína, uvidíte krásné údolí, z jedné strany jsou svahy Vítkova, z druhé strany vrch s Riegerovými sady... a do toho údolí najednou nějaký drzý levičák vrazí tuhle šílenou přehradu. To je urbanistické zvěrstvo. Ale nad tím se dnes nemá cenu rozčilovat – stalo se a už to nikdo nezmění.

Když jsme u toho, co vám na Žižkově vadí – co parkovací zóny, které jsou zavedeny nějakou dobu i tady? Jak na ty se díváte?

To je velmi problematická záležitost obecně, nejen na Žižkově. Je to tragédie moderních měst. Zkrátka, automobilismus nám na jedné straně poskytuje svobodu pohybu, na druhé straně každé auto zabírá určitý prostor a je jich čím dál víc a tím vzniká problém, kam s nimi, protože města na takový nápor automobilů nejdou stavěná. A parkovací zóny a podobné záležitosti jsou zoufalými pokusy, jak tyto problémy nějak vyřešit. Ve skutečnosti jediným výsledkem všech takových opatření je to, že kdo může, z toho uteče – protože se v tom nedá žít. Pořád slyšíme stesky nad tím, jak centrum vymírá – vždyť je to logické, protože tam dneska už nezaparkujete, nenakoupíte, je to skanzen, kde je kvalita života příšerná. Já teď bydlím ve Zvoli, ve vesnici za Prahou. Máme tu malý krámek, kde nakoupím, co potřebuju, kousek od nás jsou Dolní Břežany, to je dnes důstojné městečko, kde najdu vše, co potřebuju, s výjimkou kina. To je to jediné, za čím musím do Prahy, protože internet mi při mém způsobu obživy umožňuje to, že do Prahy nemusím dojíždět ani za prací. A takových lidí jako jsme my s mou ženou je dnes spousta – a každé další opatření, které komplikuje život ve městě, jako jsou placené vjezdy do centra či parkovací zóny, pak způsobí jen další odliv lidí pryč.

Na druhé straně je slyšet i volání po ještě větších restrikcích automobilové dopravy – s tím, že pak budou patřit města lidem a ne autům.

Prosím vás, představa, že zklidním města tím, že téměř znemožním, aby skrz ně jezdila auta a podobné zelené nesmysly, povedou jedině ke zhoršení situace. To je sociální inženýrství, které k ničemu dobrému neposlouží.

Vím, že se označujete za technooptimistu, věříte v pozitivní sílu vědeckotechnického pokroku – není ale právě technický pokrok zdrojem řady problémů, se kterými se lidstvo potýká? A neměli bychom se, jak po nás žádají zelení aktivisté, v jeho dalším postupu omezit, aby nás nezahubil?

Tohle pokládám za nejzvrhlejší myšlenku dnešní doby. Zažil jsem, jak vypadal svět před vpádem onoho proklínaného vědeckotechnického pokroku. Byl tak tvrdý, že by v něm žádný z těch dnešních zelených chytrolínů nechtěl žít ani hodinu – určitě by se jim nelíbilo chodit na záchod na pavlač a mít jeden záchod pro celé patro, což v dobách mého dětství byla zcela běžná záležitost. Zkrátka pálí je dobré bydlo. Mají, na co si vzpomenou a leští si ego tak, že se nesmyslně snaží zničit to, co jim zajišťuje, že si mohou dělat to, co dělají. Každý z jich má iPhone a notebook a profil na facebooku, ale je obrovským bojovníkem proti technice a za návrat k přírodě. Na rozdíl od nich si myslím, že to, co je na světě trvale dobré, vyplývá z vědeckého a technického pokroku.

Píšete sci-fi – ta ale z velké části už delší dobu technooptimismem neoplývá, spíš ukazuje katastrofické vize, kam člověka věda a technika zavede. Není technooptimismus ve sci-fi anachronismem z dob Julese Vernea?

Tohle není trend posledních let, ten katastrofický pohled na perspektivy vědeckotechnického pokroku ve sci-fi existoval vždy, nakonec k němu dospěl i Verne, který byl technooptimistou pouze ve svém raném období a když ho pak ke stáru začala bolet záda, stal se technopesimistou. To je přirozený vývoj (smích). Navíc sci-fi jsou v podstatě příběhy psané pro zábavu a k zábavě patří drama – a těžko můžete napsat optimistické drama. A tak je to nutné z hlediska spisovatelského řemesla brát. Takže máte pravdu, že sci-fi je z většiny technopesimistická. Naštěstí je ale stále ještě dost slušných a chytrých lidí, kteří se věnují užitečným věcem (smích). Místo vymýšlení pošetilých pohádek o tom, jak nás jednou sežerou roboti, vymýšlí roboty, kteří nám mají pomáhat. Jednoho takového máme doma – je to robotický vysavač, který za nás zametá chodbu.

FOTOGALERIE: Ondřej NEFF

Ondřej Neff Narodil se 26. dubna 1945 v Praze a dětství prožil na Žižkově. Vystudoval novinařinu, po studiích se věnoval reklamě a fotografii. Se spisovatelským řemeslem byl konfrontován od raného dětství – otec Vladimír Neff byl významným českým autorem historických románů, matka byla autorkou divadelních her.V roce 1978 publikoval Ondřej Neff svoji první sci-fi povídku. To byl začátek jeho dráhy vroubené pěti povídkovými sbírkami a deseti romány tohoto žánru. Je vydavatelem elektronického časopisu Neviditelný pes, provozuje specializovaný web o digitální fotografii Digineff a patří k zakladatelům Institutu digitální fotografie. Zahrál si i ve filmu – režisér Marek Dobeš ho obsadil do role superzombivce Knýbela ve filmu Choking Hazard. Žije ve Zvoli se svou druhou ženou, herečkou Ljubou Krbovou. Veselé historky ze svého života zveřejňuje v podstatě denně na svém blogu Hyena.cz – ve velké části z nich figuruje jeho vnučka Dominika. Ač se tomu zprvu bránil, už se smířil s tím, že mu říká „dědečku“. „Prostě jsem se sžil a ztotožnil s tím, že jsem děda, to se nedá nic dělat. Ze začátku to člověku přijde trochu šokující, ale už jsme si na ten stav zvykl a pochopil, že by bylo pošetilé hrát si na to, že děda nejsem,“ směje se.

Formát pro tisk