Pavla Břínková: „S návratem do Karlína jsem váhala“

Ve světě operety patří k hvězdám první velikosti a prosadila se i ve světě „moderní operety“, jak by se s trochou nadsázky daly nazvat muzikály. Původně přitom Pavla Břínková mířila k poněkud odlišné, i když příbuzné disciplíně – na konzervatoři studovala operní zpěv. K operetě a muzikálu, které se pro ni staly osudnými, ji nasměrovala náhoda – v šestém ročníku na konzervatoři zašla na konkurz do sboru na muzikál West Side Story – a byla z toho nakonec hlavní role a angažmá na dalších 21 let, kdy šla z jedné velké role do druhé. Karlín se tak pro ni stal částí Prahy, s níž byl po dlouhá léta její život výrazně spojen – přestože tu nikdy nebydlela. „Měla jsem nějakých osmnáct představení do měsíce, do toho zkoušky na další představení – byla jsem tu pečená vařená,“ vzpomíná Pavla Břínková. Jednadvacetileté angažmá nakonec skončilo bolestným rozchodem, z něhož se dlouho vzpamatovávala. „Bylo to dost ponižující,“ vzpomíná.

S koncem karlínského angažmá ale rozhodně neskončila profesní dráha Pavly Břínkové – naopak, nabrala ještě víc na obrátkách. Sama je za to zpětně docela ráda. „Dostala jsem se k rolím, k nimž bych se možná jinak ani nedostala.“ Dnes ale opět září na scéně Hudebního divadla v Karlíně – jako Anhilte v Kálmánově Čardášové princezně, jako teta Inéz v muzikálu Carmen nebo jako Jadwiga v operetě Polská krev.

Vím, že maminka vás od mala podporovala ve zpívání – byla jste v Dismanově rozhlasovém souboru, v Kühnově dětském sboru… O vaší budoucí dráze pěvkyně tedy bylo už odmala rozhodnuto, je to tak?

To ne, tak to nebylo. Moje tři sestry dělají každá nějaké „seriózní“ povolání, nic, co by zavánělo uměním – jedna je učitelka, druhá projektantka a třetí doktorka práv. I u mě rodiče chtěli, abych dělala něco, v čem není tak nejistá existence – jsem v tomhle ohledu taková trošku černá ovce rodiny (smích). Maminka mě ve zpívání strašně podporovala, odmalička, vodila mě systematicky do všech těch kroužků. Možná si tím trochu plnila i nějaké svoje tajné sny – i pro ni to byla svým způsobem záliba. A těšila se z mých úspěchů. Když ale přišel čas rozhodovat se, kam po základní škole dál a já vyrukovala s konzervatoří, najednou z toho dostala trochu strach – její představa byla, že zpívání pro mě bude sice důležitý a krásný, ale pořád jen koníček. Myslím, že o mě měla trochu strach – věděla, jak jsem citlivá a nejspíš se bála, že bych případný neúspěch mohla snášet dost špatně. A tak rodiče řekli ne. Měla jsem výborné známky, mohla jsem si v podstatě vybrat jakoukoli školu, takže rodiče začali vymýšlet všechny možné obory – padaly i nápady jak zeměměřička, nebo když už chci k tomu divadlu, tak proč ne třeba jako vlásenkářka nebo maskérka… já ale nedala jinak, než že bude tentokrát po mém a nakonec jsem si konzervatoři prosadila. Než mi ale dovolili si ji na přihlášku na střední školu, co se v deváté třídě vyplňovala, napsat jako první školu, musela jsem jim vlastnoručně napsat a pak podepsat papír, na kterém stálo něco v tom smyslu, že pokud mi dovolí jít na konzervatoř a vybrat si tak v životě svou vlastní cestu, nebudu jim to niky v budoucnu vyčítat, i kdyby ta cesta nakonec byla neúspěšná.

Přijímačky jste zvládla, na konzervatoř jste se dostala, studovala jste operní zpěv. Jak jste se ale dostala po škole do angažmá v Hudebním divadle v Karlíně?

To byla taková zvláštní náhoda, kterých bylo v mém životě víc. Bylo to v době, kdy jsem byla v šestém ročníku, Hudební divadlo v Karlíně připravovalo West Side Story a dělalo konkurz na „company“, jak se dnes honosně říká, za mých mladých časů jsme tomu říkali normálně sbor.

Nebo se tomu taky trochu pejorativně říká křoví.

To je pravda (smích). I když zrovna ve West Side Story ten sbor není žádné křoví, tam má každý svou důležitou, i když třeba jen malou roli. Nicméně byl to konkurz do sboru a tak jsem to taky brala – když ro vyjde, vydělám si tím nějakou korunu a získám trochu praxi a budu se moct rozhodnout, co vlastně chci dál dělat, a když to nevyjde, tak se taky nic neděje. Takže ačkoliv jsem jinak hrozná trémistka a přepečlivá osůbka šla jsem na tenhle konkurz úplně v klidu, s tím, že vlastně o nic nejde. Navíc unavená, nedospalá, protože jsem v noci akorát přiletěla z jednoho výměnného konzervatoristického pobytu v Gruzii. Rozezpívávala jsem se cestou z Dejvic, kde jsem s rodiči bydlela, v tramvaji. Cestou dolů Chotkovými sady do té dlouhé zatáčky tramvaj strašně skřípala a já se rozezpívávala do toho skřípání – pak tramvaj dole zastavila, já ječela dál a lidi na mě koukali jak na blázna (smích). Dorazila jsem na konkurz, tam jsem jim zazpívala Carmen, kterou jsem absolvovala konzervatoř, a nějaké další věci, oni neřekli ani tak ani tak a já šla zase domů s tím, že z toho asi nic nebude. Jenže oni si mě pozvali znovu, zase neřekli tak ani tak – a pak si mě šéfdirigent Homolka pozval potřetí. To už jsem začínala mít trochu vztek – že mě takhle napínají. Ale přišla jsem, zpívala a pan šéfdirigent mi pak dal takové černé desky, tam byly noty k West Side Story.

A vám už bylo jasno.

Ne, pořád ještě ne. Mně název West Side Story tenkrát nic neříkal, tehdy tady něco takového vůbec nebylo možné sehnat, natož vidět a hlavně jsem se o muzikály v té době vůbec nezajímala. A on na mě, ať zazpívám – třeba jen na „la la“, protože to bylo v angličtině. A já spustila, díky dlouhé praxi v dětském sboru jsem zpívat z listu uměla, takže s tím žádný problém nebyl – a najednou jsem se dostala k takové profláklé pasáži, která byla povědomá i mně. A až tehdy mi došlo – aha, tady o něco jde. A až v tu chvíli mě opustila moje bohorovnost, s jakou jsem k tomu konkurzu do toho okamžiku přistupovala, a dostala jsem trému. Nicméně jsem to dozpívala až do konce, pan šéfdirigent sklapl desky a povídá – právě jste uspěla v konkurzu na hlavní roli. A tak začal můj život s operetou a muzikálem.

Vaše dlouholeté karlínské angažmá skončilo poté, co se po sametové revoluci změnilo vedení Hudebního divadla Karlín a pražský magistrát jmenoval novým ředitelem Zdeňka Pospíšila (režiséra, který stál u zrodu brněnského divadla Husa na provázku – pozn. red.) a prakticky celý soubor, včetně vás, se proti jeho jmenování postavil. Vím, že byl hodně komplikovaná osobnost a nebylo s ním lehké vyjít - čím vás ale tak naštval?

My jsme nesouhlasili s tím, jakým směrem a jakým způsobem chce karlínské divadlo vést. Takže jsme psali petice a demonstrovali před magistrátem – a Břínková samozřejmě v první řadě. Tak jsem se stala nepřítelem Pospíšila. Pak přišly divadelní prázdniny a magistrát, místo aby ho sesadil, ho během nich znovu jmenoval do funkce. A v tu chvíli byl Pospíšil na koni – a začala čistka. Všechny si nás zval k sobě do kanceláře jednoho po druhém na kobereček, mě také. Napřed mi mazal med kolem pusy, jak se mnou počítá a jak budeme dělat tohle a tamto – byly to takové bláznivé nápady, třeba že budeme dělat Rusalku nebo Kouzelnou flétnu - ale když zjistil, že k němu nejsem loajální a nad jeho nápady jen kroutím hlavou, najednou se úplně změnil. Vyskočil jako čertík z krabičky a že mi dá výpověď. Já na to, že to jako ředitel samozřejmě může – ale popravdě musím říct, že jsem tomu nevěřila. O to větší bylo moje překvapení, když na mě po pár dnech výpověď vypadla ze schránky. Ale to jsem nebyla jediná – prakticky všichni, kterým bylo přes čtyřicet, od sboristů až po sólisty. A protože se výpověď nedává jenom proto, že někdo někomu úplně nesedne, obzvlášť ne sólistům divadla, všichni jsme ty výpovědi soudně napadli. Rok jsme chodili po soudech, což byla šílená záležitost, ale nakonec jsme to všichni vyhráli. Protože k těm výpovědím nebyl žádný zákonný důvod.

Proč jste se tehdy nevrátila? Výpověď soud zrušil, takže už přece neplatila.

To je pravda. Ale já už jsem nechtěla. Už jsem byla nějakou dobu na volné noze a měla jsem strašně moc jiné, taky krásné práce. A najednou jsem zjistila, že mi je bez toho pevného angažmá, které přece jen člověka svazuje, docela dobře. Takže jsem nakonec rozvázala pracovní poměr s divadlem sama – a otevřel se mi úplně nový svět. Jezdila jsem s orchestrem Václava Hybše na velké šňůry vánočních koncertů, točila jsem desky, dostala svou první zlatou desku, začala jsem jezdit se svými vlastními koncerty, které si i sama uvádím. Začali mi volat z Brna a Olomouce z divadel a nabízet mi role, ke kterým bych se v Karlíně nedostala, protože tam mě měli pořád zaškatulkovanou jako subretku, takové odrostlejší dítě, zatímco tady jsem najednou dostala Sylvu v Čardášové princezně, hraběnku ve Vídeňské krvi… takže ačkoli ten odchod byl pro mě sám o sobě dost ponižující, nakonec přinesl i dobré věci.

Vy jste se ale do Karlína po šestnácti letech vrátila – jako Anhilte v Čardášové princezně. Bylo to velké rozhodování?

Bylo. Já do něj celých těch šestnáct let prakticky nevkročila, ani jako divák. Považovala jsem tu část svého života, která byla spojena s tímto divadlem, za uzavřenou kapitolu. Když přišla nabídka na Anhilte v Čardášové princezně, neřekla jsem hned ano, přestože je pro mě tahle opereta srdeční záležitost. Hodně jsem to zvažovala, i proto, že tady v té inscenaci byla ta role hodně proškrtaná, úplně tam vypadlo její hlavní číslo a najednou z té docela velké a zajímavé role byla role spíš malá. A já si nebyla jistá, jestli v tomhle divadle chci dělat malou roli. Nakonec jsem kývla pod podmínkou, že tam vrátí to její hlavní číslo – a teď je z toho krásná role. Dokonce jsem za ni dostala před třemi lety Thálii.

To potěší, ne?

To samozřejmě. Ale to byl jen takový bonus. Pro mě byl největším oceněním ohlas publika – ten aplaus, který jsem po tom hlavním čísle měla, mi ukázal, že přestože jsem na tomhle jevišti nestála šestnáct let, mí Pražané mi pořád rozumějí (smích). Že mám zkrátka stále své publikum, které mi fandí. Po Čardášové princezně jsem dostala ještě další nabídku, na roli tety Inéz v muzikále Carmen a pak ještě na roli Jadwigy v Polské krvi, myslím, že ohlasy na tyhle dvě inscenace jsou také naprosto úžasné.

Takže návratu do Karlína nelitujete.

Ne, ale ono se vlastně nedá moc o nějakém návratu mluvit. Vrátila jsem se do stejné budovy, ale nikoli do divadla, které jsem opustila. Když jsem se vrátila, bylo tam úplně jiné vedení, pracovali tam úplně jiní lidé. I to byl důvod, proč jsem z toho svého návratu měla napřed trochu strach – protože jsme si přesně tohle uvědomovala. Ale naštěstí to dopadlo k plně spokojenosti – a já jen doufám, že nejen mojí (smích).

FOTOGALERIE:

kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií

PAVLA BŘÍNKOVÁ Od dětství výborně zpívala, na státní konzervatoři vystudovala operní zpěv. V šestém ročníku byla pozvána na konkurs do Karlínského divadla na vedlejší či sborovou roli ve West Side Story. Konkurs vyhrála a získala hlavní roli. Dostala zde angažmá a postupně se stala hlavní hvězdou Karlínského divadla. Za 21let svého působení na této scéně vytvořila přes 40 velkých a hlavních rolí. Odešla až po nástupu nového ředitele, který se během svého krátkého působení se souborem dostal do ostrého konfliktu. Pavla Břínková vystupovala velmi úspěšně sólově a už se nechtěla do divadla vrátit. Až nabídka zahrát si v Čardášové princezně ji přivedla zpět. Za výkon ve vedlejší roli získala o v roce 2008 Cenu Thálie. Od r. 2008 přibyla role Tety Inéz v muzikálu Carmen, o rok později role Jadwigy v operetě Polská krev.

Formát pro tisk