PĚSTI VE TMĚ - rozhovor se Stanislavem Tišerem

„Levá pravá, levá pravá,“ zahuláká trenér Stanislav Tišer, zároveň naznačí sérii úderů a vzápětí se tělocvičnou v budově soukromé střední školy Kvarta v Cimburkově ulici (ve stejné budově sídlí i obvodní ředitelství městské policie) ozve kanonáda úderů do boxerských pytlů. Je pátek večer, lidé odjíždí z Prahy na chatu nebo míří do hospody užít si začátek víkendu, ale tady je trénink v plném proudu.

„Tak jedu, černej, jedu,“ povzbuzuje v legraci trenér Stanislav Tišer mladého Roma, jednoho ze svých svěřenců. Smějí se tomu oba – Stanislav Tišer je sám „cigán“. O chvíli později si udělá tuhle legrácku v opačném gardu. „Tak makáme, bílý, makáme,“ hecuje v legraci své svěřence. Zdejší boxeři jsou skutečně pestrá „směska“ lidí - bílí i „tmaví“, kluci školou povinní, dospělí chlapi, ale třeba i penzionovaný doktor práv. Tady jsou všichni především kamarádi, co mají rádi box a přišli si společně zatrénovat. „Je tu výborná atmosféra, chodí sem lidi různého věku a z různých sociálních vrstev a tady jsou si všichni rovni, nikdo na nikoho nekouká skrz prsty, po tréninku jdeme s trenérem na pivo – zkrátka pohoda,“ odpovídá mi na otázku, proč chodí trénovat zrovna sem, Elvis. Nejmenuje se tak, ale nikdo mu tu jinak neřekne. V závodním ringu nebojuje, chodí jen na tréninky a je tu spokojen. „Není to tu jen o boxování do pytle,“ říká.

Předsudky nechte venku

Trenér Stanislav Tišer mezi svými svěřenci rozdíly nedělá. Dveře jeho klubu jsou otevřeny Romům, bílým, Asiatům... všem bez rozdílu. Rasismus tady nemá místo. „Tyhle bojové sporty hodně často přitahují nácky a podobné typy lidí,“ říká Elvis, který dlouho hledal klub, kde by na podobné týpky nenarážel. Nakonec se mu to podařilo tady na Žižkově. „Trenér je Rom, což podobné týpky odrazuje dopředu a pokud sem přijde někdo, kdo by tu chtěl na někoho machrovat, velice rychle pochopí, že takhle to tu nefunguje. A když to nechce pochopit, vezme si ho někdo z kluků do parády. Dostane přes držku, ale v dobrém, v rámci tréninku – a je klid,“ usmívá se Elvis. „Trénoval jsem i nácky, nijak mi to nevadilo. Dost z nich pak v poměrně krátké době z těhle blbostí vyrostlo, nechali si narůst vlasy a jejich okouzlení nacismem a rasismem je přešlo. Ne všichni samozřejmě – to je na každém, co z něj nakonec bude,“ říká trenér Stanislav Tišer. Přestože Žižkov patří k těm pražským lokalitám, kde je poměrně početná romská komunita, Romové netvoří v žižkovském boxerském klubu většinu. „Samozřejmě sem chodí romští kluci, na začátku se jich přihlásil velký houf, pak postupně odpadávali a zůstali jen ti nejvěrnější,“ usmívá se Stanislav Tišer. „Podle mě ale není ani tak důležité, jestli sem chodí trénovat Romů hodně nebo málo. To nejdůležitější je, že je to Rom, kdo trénuje ty ostatní, i ty „bílé“ a ukazuje tak na vlastním příkladu Romy v jiném světle, než jsou zažité předsudky,“ míní.
Sám se s předsudky a rasismem potýká také. „Na to narážíte na každém kroku – když přijdete do hospody, do krámu nebo kamkoli, jakmile vás neznají, koukají na vás divně,“ říká Stanislav Tišer. S předsudky se potýkal i v době, kdy se snažil získat na Žižkově pro svůj sportovní klub nějaký nebytový prostor od městské části. „Dlouho mi ho nechtěli dát – mysleli si, dáme mu to a budou se nám tam scházet cigáni, chlastat a dělat kravál,“ říká. Dlouhou dobu se tak stěhoval po různých podnájmech – začínal ve školní tělocvičně v Cimburkově ulici, kde má v současné době Box club Žižkov po dobu rekonstrukce svých prostor dočasný azyl, pak se přestěhoval do pronajatých prostor TJ Tesla Karlín, nějakou dobu trénoval v pronajatých prostorách v Libni. „Náklady spojené s chodem klubu jsem platil zpočátku čistě ze svých peněz,“ podotýká. Pak se mu ale konečně podařilo přesvědčit radní na Praze 3, že to myslí se svým záměrem skutečně poctivě a získal pro svůj klub od městské části prostory na Havlíčkově náměstí. „V únoru bude dokončena rekonstrukce a zase se tam vrátíme,“ říká. Praha 3 také začala finančně podporovat činnost klubu – mimo jiné výrazně přispívá na pořádání boxerského turnaje O pohár města Žižkova, který se stal již tradiční součástí sportovního života na Žižkově – letos v říjnu proběhl už čtvrtý ročník. Borci z Box clubu Žižkov ale nastupují do ringu nejen na Žižkově. „Ti nejlepší z našich boxují extraligu, i když jako hosté za jiné týmy, protože my na účast v extralize nemáme peníze. Ale i tak máme závodníkům co nabídnout – máme kontakty po Evropě, vysíláme naše borce na exhibice a zápasy po celé Evropě,“ říká Tišer.

Dvacet let v ringu

Stanislav Tišer má pro trénování boxu tu nejlepší kvalifikaci – sám má za sebou dlouhou a úspěšnou boxerskou kariéru. „V životě jsem se ničím jiným, než boxem neživil,“ říká. Box začal trénovat v patnácti letech, v podstatě náhodou, k pěstním bitkám měl ale blízko od mala. „Odmalička jsem byl dost rvavej, jako kluk jsem bydlel v Plzni, kde každá čtvrť měla svou partu, které spolu neustále bojovaly a každou partu někdo vedl – já byl jako vyhlášený rváč vůdcem té naší,“ vypráví. V patnácti se pak porval na zábavě poté, co tam nějací bílí kluci začali strkat do jeho bratra. „Tak jsem mezi ně vlítnul, udělal jsem prásk prásk a složil jsem dva kluky k zemi,“ popisuje. Svědkem téhle pranice byl i trenér místního boxerského oddílu, který pak přišel za patnáctiletým rváčem a řekl mu, aby se přišel někdy ukázat na trénink. „Tak jsem přišel a takhle jsem začal – a od té doby už pořád jen boxuju,“ říká Stanislav Tišer s úsměvem. Začínal jako dorostenec v Plzni, v osmnácti začal boxovat jako dorostenec za Uhelné sklady Praha. V devatenácti se pak přestěhoval do Prahy, trenérem nadaného romského mladíka se v té době stal slavný slovenský boxer, desetinásobný mistr republiky, šestinásobný mistr Maďarska a držitel zlaté olympijské medaile z olympiády v Londýně Julius Torma. A boxerská hvězda Stanislava Tišera začala zářit. Stal se několikanásobným mistrem republiky, v roce 1981 se proboxoval do národního týmu, kde reprezentoval Československo na zápasech po celé Evropě. Byl nominován i na mistrovství světa, účast mu ale nakonec zhatilo zranění – zlomený palec. „Dodnes tu mám bouli,“ ukazuje. V roce 1984 pak přišlo další velké zklamání, tentokrát ho však nezavinilo zranění, ale politika: Stanislav Tišer si vyboxoval nominaci na olympijské hry v Los Angeles, nakonec se ale nikam nejelo. „Socialistický tábor“ s výjimkou Rumunska tehdy olympiádu bojkotoval, na oplátku za americký bojkot předchozí olympiády v Moskvě. „Naštvalo mě to a odmítl jsem pak reprezentovat. Měl jsem za to dostat za trest na rok distanc, trenér Julius Torma mi ale pomohl, zařídil, abych mohl boxovat dál. Takže jsem boxoval, už ne za reprezentaci, ale boxoval jsem československou ligu,“ vypráví. S profesionální závodní kariérou skončil až v roce 1991, ve 35 letech. „Rok a půl jsem nic nedělal, pak mě to ale přestalo bavit, rozhodl jsem se, že začnu trénovat a založil jsem Box club Žižkov,“ říká. Ještě v roce 1996 ale nastoupil do ringu a vybojoval tři vítězství v exhibicích. V roce 2000 mu Olympijský výbor ČR udělil prestižní cenu Fair Play za celoživotní přínos sportu. Dnes už nezápasí, ale ránu pořád dát umí – a občas se mu to hodí. „Naposledy jsem se pral loni v létě – nějací kluci napadli dceru s jejím přítelem, tak jsem jim dal tečku,“ prozrazuje.

Odkaz Rockyho Balboy

Svěřenci Stanislava Tišera dál usilovně buší podle jeho pokynů do pytlů, uprostřed tělocvičny se zatím do sebe „pouští“ – čistě cvičně - dva ze zdejších závodnických nadějí. Pětadvacetiletý Emil Kocvelda, který si už na amatérské boxerské scéně vyboxoval respekt a sbírá jedno ocenění za druhým, se cvičně potýká s nadějným „kadetem“, šestnáctiletým Vaškem Vrzalem. Ten boxuje teprve druhý rok a už to dotáhl na druhé místo na mistrovství republiky v juniorech. K zájmu o box ho přivedl film Rocky Balboa. „Pořád jsem na to koukal a říkal si, že bych to chtěl zkusit,“ prozrazuje. „Pak jsem se zeptal táty, jestli nezná nějaký klub, tak mě táta přivedl sem, protože se znal se Standou Tišerem. Přišel jsem sem na zkoušku a Standa Tišer řekl, že to zkusíme.“ Na tréninky chodí denně. „Původně jsem chodil třikrát týdně, pak jsem ale potřeboval shodit nějakou váhu, začal jsem chodit denně a tělo si na to zvyklo a začalo to vyžadovat. Takže kromě sobot a nedělí jsem tu pořád,“ říká Vašek. Box mu zabírá veškerý volný čas mimo školu. Na otázku, zda sní o kariéře profesionálního boxera, odpovídá: „Chtěl bych, ale kdoví, jak dlouho u toho nakonec vyržím. Ale zatím mě to strašně baví a všichni mě v tom podporují.“ Když se dívám na to, jak tenhle šestnáctiletý kluk umí dávat rány, napadá mě, že bych se s ním nechtěl dostat do křížku. Vašek je ale mimo ring vcelku mírumilovný tvor. „Od té doby, co chodím sem, jsem se venku nepral. Nemám potřebu si něco dokazovat, takže kvůli hloupostem se neperu – určitě bych někomu nevypálil ránu jen proto, že se na mě blbě podívá,“ říká.

Box pro všechny

Dveře boxerského klubu Stanislava Tišera jsou ale otevřeny nejen nadějným boxerským závodníkům a sportovním talentům, ale i totálním antitalentům. A tak sem kromě borců jako je Emil Kocvelda nebo Vašek Vrzal chodí trénovat i ti, kteří nesní o kariéře v ringu, ale chtějí si jen zasportovat a naučit se umění „pěstního šermu“, jak Stanislav Tišer boxu rád přezdívá. Stanislav Tišer nad nikým neláme hůl. „Když sem přijdou dva kluci, jeden sportovně nadaný, druhý totální antitalent, ten první bude za tři měsíce schopen udělat jakoukoli sérii, ten druhý se k tomu propracuje třeba až za půl roku. Ale dá se to naučit – i ten, komu není od přírody dáno, to zvládne, pokud vydrží dostatečně dlouho a bude poctivě trénovat,“ tvrdí Stanislav Tišer.
Ozve se zahoukání časomíry, které ohlásí konec další série. Je sedm večer. „Tak končíme,“ velí Stanislav Tišer. Zpocení boxeři tuhle informaci přijmou docela s povděkem. Po hodině a půl intenzivního tréninku je toho tak akorát. Ale přijdou zas. Nejen za boxem, za fyzickou námahou, ale i za partou kamarádů.