Zdroj: http://www.regionrevue.cz/julian-zahorovsky-superstar-byla-dobra-zkusenost.a23.html • Vydáno: 18.11.2009 21:01 • Autor: region revue
V době, kdy běželo finále historicky první řady soutěže Česko hledá Superstar, drželi jedni pohlednému studentovi střední průmyslové školy elektrotechnické z Pardubic palce, druzí jen nechápavě vrtěli hlavou, jak se mohl dostat až tak daleko. Každopádně jeho obličej rázem znala velká část národa. Všude se o nich psalo, bydleli v luxusním hotelu, ven je doprovázela ochranka... „Jasně, připadali jsme si jako velký hvězdy,“ vzpomíná dnes s úsměvem Julian. Na rozdíl od některých jiných kolegů mu ale vidina slávy do hlavy nestoupla natolik, aby úplně zblbnul. A tak zatímco někteří z finalistů začali po ukončení soutěže obrážet večírky, plnit stránky bulvárů a vykašlali se na školu, Julian se vrátil domů do Pardubic, dodělal si maturitu a do Prahy se nastěhoval až poté, co se tu dostal na vysokou. Dnes studuje čtvrtým rokem na Vysoké škole Jana Ámose Komenského v Praze na Žižkově obor sociální a masová komunikace a svou budoucí profesní dráhu vidí spíš v podobě tiskového mluvčího nebo jiného „PR machra“, než profesionálního zpěváka či muzikanta. „Chci dělat něco, kde nebudu jen sedět v kanceláři u počítače, ale kde budu hodně komunikovat s lidmi – baví mě poznávat nové lidi,“ říká.
Není ti někdy líto, že přestože jsi se probojoval do finále první české Superstar, zůstala pro tebe muzika spíš v rovině koníčka?
Není, tak on mě ten koníček už pět let docela dobře živí. I díky němu si můžu dovolit v klidu studovat a nemusím myslet na to, že už by byl nejvyšší čas nastoupit někam do zaměstnání.
Takže i když ta tvoje hudební kariéra není mediálně moc vidět, muzika tě uživí.
Uživí a jsem spokojený s tím, jak to je - že můžu hrát a zároveň se najde dost lidí, které moje muzika zajímá.
Já nejsem zrovna ten typ, co by obrážel večírky a tím si snažil budovat kariéru v showbyznysu. Někteří to tak dělají. Výsledkem pak je, že znáš jejich ksicht, víš, kde se včera opili nebo s kým teď chodí, aniž bys znal jedinou jejich písničku. Touhle cestou jsem jít nechtěl. Navíc si myslím, že většina těch lidí si není schopná ani napsat pořádně nějakou svou vlastní písničku. Já chtěl, aby to za něco stálo, chtěl jsem si svoje věci dělat sám, psát si muziku i text a to chce čas - chvíli trvá, než se člověk propíše a promuzicíruje k něčemu, kde si může říct - jde to. Hlavní je, aby člověk viděl, že se ta jeho muzika někam posouvá, že se vyvíjí. Těžko vypálíš hned na začátku nějaký superhit - jsou takové případy, ale to jsou lidi, co měli neskutečnou kliku - úplné výjimky.
Ty jsi se muzice věnoval ještě dřív, než jsi šel do Superstar, měl jsi kapelu...
No, takovou studentskou, prostě jsme se pokoušeli dělat muziku, podobně jako to v tom věku zkouší spousta kluků. Třískali jsme v garáži do kytar a skládali k tomu texty s rýmy typu pes - ves - les (smích).
Měl jsi už z dětství nějakou hudební průpravu?
Už asi od druhé třídy jsem hrál na piáno, pak jsem k tomu přidal flétnu, ale po roce jsem pochopil, že to nebude ten pravý nástroj pro mě (smích). Pak jsem přidal ještě k piánu kytaru a ta nakonec v patnácti zvítězila - už jsem se viděl jako velkej rebel a budoucí rocker (smích).
Kariéra budoucího klavírního virtuóza tě nezlákala.
Ne, tu jsem vzdal (smích).
Když jsi byl takový muzikant, proč jsi šel po základce na průmyslovku a ne někam na konzervatoř?
Tak vysoké ambice jsem v té době neměl. Samozřejmě, člověk snil o tom, že by se tou muzikou chtěl jednou živit, ale to bylo, jako když kluk co hraje fotbal sní o tom, že jednou bude něco jako Christian Ronaldo - taková dětská fantazie. Já měl na základce docela dobrý známky, takže mě na tu školu v Pardubicích vzali bez zkoušek - tak jsem tam šel (smích). Určitě jsem si tu školu nevybral proto, že bych měl nějaký hluboký vztah k elektrotechnice.
Že by sis doma ve volném čase pájel, to ne?
Ne, to vůbec, já tu pájku ani v životě doma neměl, k tomu se klidně přiznám - jen doufám, že tenhle rozhovor nebude číst pan ředitel z průmyslovky (smích). Ale kdyby mě to náhodou chytlo, protože v patnácti člověk většinou stejně moc neví, co bude chtít jednou doopravdy dělat, dalo by se bez problémů z téhle školy pokračovat ve studiu dál na ČVUT, protože ji tam brali jako celkem prestižní školu. No, mě to moc nechytlo ani později, ale nějak jsem zvládnul tou školou úspěšně projít až do konce, za což jsem rád.
A ještě než jsi odmaturoval, byla tu Superstar.
To je pravda, ta byla v polovině čtvrťáku - takže ten nejdůležitější půlrok školy, ten těsně před maturitou, jsem vůbec do školy nechodil.
Co tě přivedlo k tomu, že jsi do té soutěže šel? Touha proslavit se?
Ne, já jsem vůbec neměl ambici dostat se do finálě, natož vyhrát, nešel jsem do toho s tím, že ze mě bude celebrita. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. Spíš jsem si šel zkusit, co na mě ta porota řekne, jak zapůsobím na ty lidi, co se v showbyznysu už nějakou dobu pohybujou a nakolik je můj výkon osloví. Že bych se mohl taky dokonale ztrapnit, to tenkrát netušil nikdo z nás, co jsme tam šli - nevěděli jsme, že existuje něco jako Hvězdná pěchota. Vlastně jsem ani pořádně neměl představu, co od toho čekat - jen jsem tušil, že to bude něco většího, než to,c o tu do té doby bylo - jako Rozjezdy pro hvězdy, DO-RE-MI nebo Carusoshow, což byly formáty, které mě opravdu nijak nelákaly. Když jsem se pak dostal do té finálové desítky, jen jsem zíral, co se okolo mě děje a ani tehdy jsem si nedokázal představit, kam nás to všechno dostane.
Jak člověk ustojí to, že je z něj v osmnácti najednou, aspoň na chvíli, obrovská hvězda, aniž by z toho úplně zblbnul?
Myslím, že musí mít nějaký zdravý základ z domova, v tom, jak ho rodiče vychovali. Naši mi pak řekli, že mě to samozřejmě změnilo - tak koho by to nezměnilo, když člověka najednou zná skoro celá republika. Ale taky říkali, že jsem to ještě ustál docela dobře, protože čekali a nakonec i viděli, že to může být ještě mnohem horší. Nakonec se to projevilo i tím, že jsem zůstal bydlet doma, i v době té největší „slávy", nešel jsem do Prahy, i když to možná bylo v tu dobu na škodu, protože člověk potřeboval udržovat kontakty s těmi důležitými lidmi z branže... a nezačal jsem volat do bulvárních plátků, ať si mě přijdou vyfotit, že budu někde dělat to a to, jako to dělají některé rádoby celebrity - tak naši viděli, že jsem úplně nezmagořil.
A taky jsi se na rozdíl od některých jiných nevykašlal na školu.
Jistě. To na mě táta ušil bič, protože jakmile jsem postoupil dál a bylo jasný, že už v tom školním roce maturovat nebudu, protože to prostě kvůli té soutěži nemám šanci stihnout, řekl táta, když se o mně něco točilo, do kamery: „Teď mi kluku slib, že odmaturuješ." Takže jsem mu to musel takhle veřejně slíbit a kdybych to nedodržel, utrhl bych si ostrudu před celým národem. Protože novináři se pak samozřejmě zajímali, jestli jsem tu školu dodělal nebo ne.
Takže nebýt toho veřejného slibu, možná bys díky Superstar skončil s nedodělanou střední školou?
Ne, to nepřicházelo v úvahu, vykašlat se na školu ve čtvrťáku. To by mě k tomu naši dohnali třeba i s klackem v ruce (smích). Škola byla vždycky to hlavní, takový zdravý základ a zadní vrátka zároveň. Takže jsem si dodělal maturitu a pak nastoupil na vysokou, už mám za sebou státnice
na bakaláře a pokračuju v magisterském studiu - teď jsem ve čtvrtém ročníku.
Školu máš na Žižkově, bydlíš taky na Žižkově - hledal jsi bydlení v Praze, abys to měl blízko do školy?
Ne, to byla úplná náhoda. Když mě přijali na tuhle školu, ani jsem pořádně nevěděl, kde je. V září jsem se pak přistěhoval na Žižkov, kde se naskytlo shodou okolností nějaké bydlení a když jsem se šel jednou projít po okolí, říkal jsem si - už bych se taky mohl podívat, kudy se dostanu z domova do školy, přece jen začíná za 14 dní... a po chvilce chůze najednou koukám na obrovský nápis - Vysoká škola J. A. Komenského. A zjistil jsem, že bydlím asi sto metrů od školy. Prostě štěstí, když je unavený, i na vola sedne (smích).
Jak se ti na Žižkově bydlí?
Tak někdy je až moc hlučný - večer, když už by sem tam člověk chtěl mít klid... ale jinak je to tu fajn, hlavně to, že je to už skoro centrum a je to odtud všude kousek. Když si dám sraz s někým na Floře nebo na Václaváku, mám to dvacet minut pěšky.
Jak zpětně hodnotíš to, co ti přinesla účast v Superstar? Co ti dala a vzala?
Určitě to byla výborná zkušenost a výborná, i když mnohdy docela tvrdá škola. Byl to dobrý nápad tam jít. Samozřejmě - odpadli různý kamarádi, spousta lidí si na tebe udělá názor dřív, než tě pozná.... pochopil jsem, že sláva je hezká věc, že je pěkný, když tě lidi poznávají, ale že to přináší víc negativ než pozitiv. Nese to s sebou závist lidí, nemusí ti být příjemný, když si na tebe ukazují na ulici prstem nebo se s tebou chtějí dávat do řeči, zvlášť když třeba zrovna nemáš svůj den a nejraději bys poslal celý svět někam. Ale zase ta pozitiva pak stojí za to - když se ti povede koncert nebo ti lidi napíšou, že se jim líbí tvoje písničky - to je fajn.
