Michal Dvořák: „Plním si další hudební sny“

Muzikant, jeden ze zakládajících členů slavné – byť dnes již neexistující – kapely Lucie, která opanovala českou hudební scénu na dlouhá léta. Kromě toho také sportovec, absolvent FTVS a nositel řádu Železného muže. A aby toho nebylo málo, z jedné části svého hudebního studia si udělal sochařský ateliér, kde ve volných chvílích vyřezává sochy ze dřeva. Michal Dvořák je zkrátka vskutku renesanční člověk. A vším, čím je, je rád.

„Sice existuje takové staré pořekadlo devatero řemesel, desátá bída, myslím ale, že to v mém případě neplatí,“ míní. „Myslím, že všechno, co dělám, mě obohacuje. Člověk by se neměl zaměřovat jen jedním směrem, měl by poznávat více oborů lidské činnosti, protože nakonec zjistíte, že všechno se vším souvisí,“ říká při rozhovoru ve svém hudebním studiu Basefloor na Vinohradech.
Život má pestrý nejen profesně. Vzhledem k tomu, že se loni v létě stal „na stará kolena“ poprvé v životě otcem, má teď o zábavu postaráno i doma. V den, kdy jsme dělali rozhovor, měl zrovna za sebou jednu z divokých nocí, jakých pozná každý rodič nepočítaně – s manželkou běhali kolem plačícího synka, který se po očkování potýkal s horečkou.

Jak si užíváte své poněkud pozdnější otcovství?
Tak já chtěl mít děti už i dřív, ale měl jsme vždycky nevhodné partnerky (smích). Prostě příroda nám nepřála, dnes jsem ale zpětně rád, protože by to stejně nefungovalo. A navíc – při svém stylu života si neumím moc představit, že bych měl dítě tak, jak je to běžné, třeba v pětadvaceti nebo ve třiceti, kdy jsme jezdil s Lucií, byli jsme na vrcholu a já měl dost starostí sám se sebou, natož abych se staral o svého potomka. Stejně tak si nedokážu představit, že bych jel na cestu kolem světa, jako jsem to udělal s projektem Pandurango, a doma měl malé děti, to bych asi nedokázal.

Takže až teď nastal ten správný čas.
No, tak mohlo to přijít možná o pár let dřív, protže bych chtěl, abych mohl s klukem vyrážet na lyže a na kole, stejně jako jsme já takhle vyrážel se svým tátou. Ale v rodině máme dlouhověkost – děda oslavil devadesátiny, babičce je osmaosmdesát, praděědeček a prababičkou s etaky dožili vysokého věku a můj táta, kterému je sedmašedesát, pořád jezdí na kole. Tak jen doufám, že jsme trochu těhle genů podědil a že si s tím mým klukem ještě zahraju hokej a zalyžuju.

Vy mluvíte, jako byste už začínal na těle pociťovat stárnutí.
Tak určité známky už tu jsou. Tuhle jsme běžekl maraton, nechal jsme se do toho přemluvit – a na trati jsem pak proklínal celý svět. Ale zvládl jsem to (smích).

Aby ne, vždyť jste oficálně uznaný železný muž.
No jo, ale to bylo před dvaceti lety. To už dneska není pravda (smích).

A pracujete na udržování své fyzičky? Chodíte si třeba každý večer zaběhat nebo zajezdit na kole?
Fyzičku si udržuju, ale ne tak, jak se ptáte. Jsem společenský člověk, takže vyhledávám kolektivní sporty. Jednou týdně zajdu na fotbálek, jednou týdně na hokej. A protože manželka je vášnivá tenistka, začal jsem na stará kolena hrát i tenis (smích).

Vy jste sport dokonce i vystudoval. Co přivedlo muzikanta na FTVS?
Můj táta je velký sportovec – byl reprezentant v orientačním běhu, běhal na lyžích a učil na FTVS. Já tak měl odmala uměleckosportovní schizofrenii – babička mě mlátila u piána a táta mě mlátil hůlkam ana běžkách (smích). Dneska jsem za obojí rád.

I za to tlučení babičkou u piána?
Určitě. Protože dneska je to moje hudební dobrodružství ze všech mých činností tou nejoblíbenější. Víte, u jakéhokoli hudebního nástroje je ten problém, že pokud to má k něčemu být, je potřeba cvičit. A jsou děti, výjimky, ale znám jich pár, které cvičí v podsttaě rády, uspokojuje je te proces sebezdokonalování. Já mezi ně nepatřil (smích). Myslím, že trochu ty děti donutit, aby u něčeho vydržely, je potřeba. Jen je třeba včas vycítit, když tam ten talent zkrátka není – pak by to bylo opravdu zbytečné trápení. Ale když tam ten talent je, chce to mu dát trochu šanci.

Kdy jste založil první kapelu?
Na základní škole, v devítce. Jmenovala se Pant a na basu v ní hrál současný ředitel Intergramu David Mařan, na kytaru pozdější velmi úspěšný kameraman David Kabelka a na bubny budoucí akademický malíř Enrico Štolfa, zkrátka samé osobnosti. Ta kapela nám pak vydržela i na gymplu.

A jak jste se dostal k Lucii?
Přes Miloše Kabelku jsem se poznal s Robertem Kodymem – oni byli kamarádi a vyměňovali si kytarový riffy a tipy. Pak vznikla ta prapůvodní Lucie, kde jsem hostoval, protože jsem jako jeden z mála v té době měl syntetizátor. A pak se stalo, že Lucii opustil Penk, který šel za lepším, za pop music a na kepalu se vykašlal, byla tu bezprizorní kapela bez zpěváka, byl tu David Koller, se kterým jsem se poznal v Zoo, který zase neměl kapelu, protože se všude rozhádal a pak jsme tu byl já, který byl všude a zároveň nikde. A tak jsme to dali dohromady.

Lucie za sebou měla hodně úspěšnou a dlouhou dráhu, nakonec se ale rozpadla. Proč? Únava materiálu?
Myslím, že byl docela zázrak, že to vydrželo tak dlouho. Vždyť jsme se tam sešli čtyři dominantní kohouti na jednom písečku. Uvnitř kapely probíhaly neustálé střety, i kolem dalšího hudbeního směřování, David to cítil víc jako underground, my s Robertem víc jako popík, já tam pořád chtěl cpát víc tu elektroniku, protože to mě bavilo... ale tyhle třenice byly k dobru věci, díky nim se prosadilo jen to nejlepší. Navíc se nám od začátku ohromně dařilo. A jak se říká, dokud se vyhrává, sestava se nemění. Já si tu splnil všechny své tehdejší hudební sny. Prvním pomyslným mezníkem bylo vyprodat klub Déčko na Vinohradský – komu se to podařilo, ten už něco znamenal. Dalším mezníkem byla vyprodaná Lucerna – to se nám podařilo rok poté. Pak první stadion... Ve finále jsme hráli na Strahově pro 130 tisíc lidí, prodali jsme milion desek, zkrátka dosáhli jsme všech vrcholů, jakých se tady v téhle branži dá dosáhnout. A pak už tu kapelu neudrží pohromadě nic.

A nelitujete někdy, že to ještě nějakou dobu nevydrželo?
Vzpomínám na to jako na jedno z nejkrásnějších obdobbí své hudební kariéry, na druhé straně teď si zase plním další hudební sny, které bych s Lucií neměl šanci si splnit: Objel jsem zeměkouli s projektem Pandurango, který jsem si sám vymyslel, vydupal ze země a v podstatě i zaplatil (smích), s houslovým virtuozem Jardou Svěceným jsem zažil úžasný svět klasické muziky při práci na našem projektu Vivaldiano ... takže si nemám na co stěžovat.

FOTOGALERIE:

kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií

Michal Dvořák se narodil 23.11. 1965 v Praze – Podolí. Část základní školy absolvoval v Alžíru, kde se učil hrát na klavír u soukromého učitele. Od devíti do čtrnácti chodil do lidové školy umění. Ve 14 letech založil hudební skupinu Pant, od 20.7. 1987 se stal členem skupiny Lucie, se kterou sbíral slávu, České slavíky a Ceny akademie populární hudby. Zároveň se věnoval tvorbě scénické a filmové hudby. Jako autor filmové hudby a hudební skladatel spolupraco­val s režiséry Davidem Sísem ,Vladimírem Michálkem, Petrem Nikolajevem, Ondřejem Trojanem a dalšími. Třikrát byla jeho hudba k filmu nominována na Českého lva. Vymyslel a zrealizoval projekt Pandurango - cesta za bohem hudby. Šlo o expedici po pro Středopevropana značně odlehlých místech světa, z níž vznikla série osmi dokumentů natočených pro Českou televizi. Michal Dvořák v nich jako průvodce pořadem vstupuje do živé spolupráce s  hudebníky z Indie, Číny, Austrálie a z dalších zemí, které hudební cestovatelé navštívili. Ve spolupráci s Jaroslavem Svěceným pak vznikl Vivaldiano, multižánrový nadčasový hudební projekt,ve kterém si své role rozdělili renomovaní interpreti různých žánrů a na barokním základě vytvořili pestrobarevnou zvukovou paletu hudební současnosti. Michal Dvořák žije s Lucií Kvasnicovou (alias DJ Lucca), loni v létě se jim narodil syn Michal.

Formát pro tisk