Rostislav Osička: „Box není jen mlácení“
Je živou legendou českého boxu. V sedmdesátých letech, kdy patřil k české boxerské extratřídě, jeho jméno vyprodávalo Lucernu. Každý chtěl vidět Osičku v akci. Vybojoval titul mistra ČSSR i ČSR, na mistrovství Evropy v Německu v roce 1979 získal bronzovou medaili. Za svou aktivní kariéru vybojoval 305 utkání, 268 z nich vyhrál. Když se ale Rostislava Osičky dnes zeptáte, kterého z těch vítězství si nejvíc cení, odpoví s úsměvem: „Žádného. Nejvíc si cením toho, že jsem tu svou sportovní kariéru přežil ve zdraví.“ Dnes trénuje jiné – vede kondiční tréninky v prostorách fitness centra BBC Praha ve Vinohradské ulici a trénuje tu i svůj boxerský oddíl. V přestávkách mezi tréninky se věnuje své další velké vášni – malování. Nemusí za ní nikam daleko – ateliér má přímo v prostorách fitcentra, kde trénuje.
„Nedělá mi problém přepnout hlavu a okamžitě po tréninku se vrhnout do malování. Sport a malování jsou dvě moje velké vášně, které se skvěle doplňují,“ říká. Část jeho obrazů odkazuje k boxerské historii, jeho hlavní malířské směřování je ale jiné. „Jsem především krajinář, a maluji současný realizmus,“ tvrdí o sobě slavný boxer. V dubnu měl velkou výstavu v Mánesu, další možnost navštívit výstavu jeho obrazů bude v říjnu. „Třináctého října budu mít výstavu ve vinotéce U Vavrisů na Uhelném trhu. Protože bude ve vinotéce, bude se i tematicky týkat vína. Bude to pro mě návrat ke kořenům,“ říká Osička. Velkou část života sice prožil na pražském Žižkově a dnes bydlí v Karlíně, své dětství a dospívání ale má spojené s úplně jiným Žižkovem – Moravským.
S čím jste začal dřív – s boxem nebo malováním?
První bylo malování. Jako malý jsem se chodil učit malovat do lidové školy umění v Břeclavi. Zároveň mě ale vždycky bavil sport, takže jsem se vedle toho věnoval různým individuálním sportům. Pak mě začal zajímat zápas, ale tréninky byly moc pozdě na mě, který byl v té době dítko školou povinné. Tak jsem jezdil trénovat box do Hodonína – osmnáct kilometrů na trénink a osmnáct kilometrů zpátky, dvakrát týdně. Začal jsem s tím v deváté třídě. Malování jsem nechal – sport dostal přednost. Byl jsem tam pod vedením bezvadných trenérů, skvělých chlapů. Jedním z nich byl Vojta Sasínek, člověk, který přežil komunistický lágr – v padesátých letech ho odsoudili nejdříve k trestu smrti, pak mu dali doživotí, nakonec si odseděl dvanáct let v Leopoldově. Někdy vyprávěl něco o tom, co tam zažil – a byly to hrozné věci. Úplně ho tam zničili, poznamenalo ho to moc. Ale zůstal ryzím člověkem, kterým vždycky byl... No, a pak jsem narukoval do Dukly Olomouc.
V rámci vojny?
Ne, mě vzali jako armádního sportovce. Už před tím jsem se dostal do nároďáku a Dukla mě chtěla, abych vozil armádě medaile. Byl jsem tam pět let – pak jsem měl velký průšvih a musel jsem odejít.
Co jste provedl?
Porval jsem se v době sjezdu KSČ – sejmul jsem na Václaváku nějakého chlápka, který také boxoval za Pragovku. Byl z toho obrovský průšvih – protože jsem byl armádní sportovec. Měl jsem jet na mistrovství Evropy, to tím pádem padlo, vzali mi výložky, degradovali mě a vyhrožovali mi, že už si do konce života nezaboxuju. Nakonec z toho byl roční distanc. I tak mi to rozbilo kariéru – po tom roce jsme se to snažil zase dohnat, ale už to nešlo. Na těch úspěšných pět let před tím už se mi nikdy nepodařilo navázat. Je pravda, že to byla dost i moje vina – byl jsem v té době docela žíznivý a moji kamarádi, malíři, měli taky velkou žízeň, takže když jsme se potkali, nepilo se mlíko, ale mnohem ostřejší věci. A když jsem pak měl distanc, přidal jsem v pití ještě víc – a všechno šlo pak do háje.
Koukám, že jste nebyl zrovna vzorný sportovec, co dodržuje životosprávu.
To vůbec ne. Taky jsem měl několikrát syndrom přetrénování, protože mě tahali pořád po turnajích, do toho tréninky a do toho jsem žil bohémským nočním životem, při kterém jsem vypil denně dva tři litry vína – tělo nemělo šanci se zregenerovat. Zvládal jsem to přemáhat vůlí, ale to nejde dělat pořád. Dneska už to vím – mít takového nezbedu, jako jsem byl já, netrénoval bych ho. Nebo by musel hodně vyhrávat, aby mu to prošlo (smích). Ne, vážně - je to škoda. Myslím, že jsem mohl s tím, co mi bylo dáno do vínku, dokázat v boxu mnohem víc. Takhle jsem skončil ve 28 letech úplně vyždímanej - měl jsme v té době naboxováno už třista tři zápasů.
Napijete se ještě?
Už dávno ne tak, jako kdysi. Dnes mi při posezení s přáteli stačí dvě tři sklenky. Ne dvě tři láhve. Po nějakém čase jsem si uvědomil, že chci vnímat svět za střízliva. V tomhle nesouhlasím s Hrabalem, který psal, že je dobré žít v přiopilém stavu. Nemyslím si to – to bychom tu toho moc neudělali.
Co jste dělal během vynucené pauzy v kariéře, kromě popíjení? Vrátil jste se k malování?
Já načichl malováním a uměním už v Olomouci, v době, kdy jsem ještě byl v Dukle, u dnes již zesnulého malíře a velkého bohéma Jiřího Stejskala a u malíře Toma Měšťánka. Georgi mě seznámil s Václavem Kovaříkem, žižkovským malířem – to byl to ryzí chlap, ale neskutečný bouřlivák a rváč. Neměl jednu nohu, ale to ho při rvačkách nijak neomezovalo, naopak – vždycky si odepnul protézu a oháněl se s ní, jak s kyjem, to pak neměl rovnocenného soupeře (smích). U něj jsem poznal další lidi – scházeli se u něj herci jako Jirka Krampol, Petr Nárožný, Honza Kanyza... To už jsem se zase malování věnoval.
Litujete někdy toho, že se vaše boxerská kariéra zarazila?
Víte, asi to tak mělo být – zase jsem díky tomu poznal jiné lidi. Asi to byla nějaká osudem daná cesta. Ale je pravda, že když se ohlédnu, vidím, že jsem toho hodně zkazil. Že jsem dostal od Boha do vínku hodně a nevyužil jsem toho, jak jsem měl. A dnes mám co dělat, abych to ještě stihl napravit. Lidský život je krátký, ale já doufám, že to ještě stihnu. Myslím, že je povinnost každého z nás, snažit se, abychom byli užiteční a nebyli jen škůdci nebo konzumní tvorové, kterých je na světě spousta. Chci, abych až se můj život uzavře, měl za sebou čisto.
Boxu se stále věnujete jako trenér. Máte i vlastní oddíl nebo vedete už jen kondiční tréninky?
Mám svůj oddíl tady v BBC Praha, kde mám skvělé podmínky, díky majiteli a zároveň příteli Jensovi Beckhäuserovi. Byl bych moc rád, kdyby se mi povedlo vychovat z těch kluků ještě nějakého reprezentanta, jako byl Kutil (Osičkův svěřenec, několikanásobný mistr ČR a trojnásobný vítěz Interligy - pozn. red.) a další kluci, z nichž vyrostli vynikající boxeři. Snad se mi to ještě povede – vychovat ještě jednoho mistra. To je takový můj sen. A když z nich nebudou mistři, ať jsou z nich aspoň správní chlapi!
A co mistryni? Něco jako ve filmu Million Dollar Baby – ženy k vám přece taky chodí na tréninky.
Ženy trénuju, protože ten pohyb sám o sobě je skvělý – ale do ringu bych je nikdy nevedl. Asi by mě vyznavačky rovnosti pohlaví sežrali, ale podle mě ženy do ringu nepatří. Boj patří chlapům, ne ženským. Myslím, že je spousta krásných a zároveň těžkých sportů, které jim náleží, jako je třeba krasobruslení nebo gymnastika. Nebo třeba i atletika, i když tam už na vrcholové úrovni ty ženské připomínají fyzickými proporcemi spíš chlapy. Ale aspoň jim u toho nikdo nerozbíjí obličej. Taky si moc nedokážu představit situaci, že by moje svěřenkyně šla v zápase do kolen a já ji pak křísil – nechtěl bych to zažít.
Jak se díváte na dnes stále oblíbenější krvavé řežby v podobě ultimátních zápasů?
Kdyby to existovalo v době, kdy jsem byl mladý, asi bych to zkusil – byl jsem rvavý a hyperaktivní. Dneska tomu už nějak na chuť přijít nemůžu. Moc se mi to nelíbí, protože ta krásná boxerská klasika se už z toho úplně vytrácí a je v tom o to víc agrese. Myslím, že obliba těchto zápasů je dána i stavem naší společnosti, která je stále rychlejší a povrchnější. Ten náš klasický box je strašně pracný, má propracovanou techniku. A než ji člověk ovládne tak, aby mohl nastoupit do ringu, trvá to docela dlouhou dobu. V ultimátních zápasech, pokud je kluk od přírody rváč, může se už za rok bít v ringu – dostává za to peníze, může zmlátit někoho do krve, aniž by ho za to zavřeli a ještě se na něj lepí holky. Už v tom není ta technická preciznost, je to urychlené, agresivní. Stejně jako doba kolem nás je stále rychlejší, hektičtější a agresivnější. Je dobré nepodléhat tomu, přibrzdit, naučit se vnímat krásu života. A nikam nespěchat.
FOTOGALERIE:
kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií
Rostlislav OsičkaNarodil se 15. října 1956 ve Valticích. „Valtičáci jsou na to někdy pyšní, ale já nejsem z Valtic, ale z Moravského Žižkova,“ uvádí s úsměvem na pravou míru otázku svého místního původu. „V Žižkově nebyla porodnice, takže proto se mnou musela maminka do Valtic, z porodnice jsme se ale honem vrátili zase do Žižkova,“ dodává. Kus života prožil na Žižkově v Praze – nejprve bydlel v Bořivojově ulici, pak v Lipanské, později v Lupáčově. Přes dvacet let už ale bydlí v Karlíně. Je rozvedený, má dceru Klaudii, která mu dělá, jak říká, jen radost. „Studuje gymnázium a výborně přednáší poezii – čtyřikrát byla ve finále na poetickém setkání mládeže za Českou republiku,“ říká. S boxem začal ve třinácti letech. Vybojoval 305 utkání, z toho 268 vítězných. Byl mistrem ČSSR a ČSR, bronzovou medaili si odvezl z mistrovství Evropy v Německu v roce 1979. Začínal v Hodoníně, přes Skalici se dostal do Olomouce k Dukle a boxoval za armádu. Po odchodu z Dukly přešel k Uhelným skladům Praha. Od ukončení aktivní kariéry působí jako trenér, také spolupracuje s filmovými kaskadéry Jaroslavem Tomsou a Ladislavem Lahodou, sem tam si střihne nějakou roličku ve filmu či v reklamě a především maluje. Hodně ho v tomto ohledu v mládí ovlivnilo přátelství s malíři Tomášem Měšťánkem Antonínem Kročou a Jiřím Sozanským. |
Formát pro tisk