rozhovor Region Revue 
Filip Blažek: „Do ženění se neženu“
Pro práci před kamerou byl dlouhou dobu zaškatulkován v kategorii romantických „hezounů“ – ukázal se tak ve filmové pohádce Nesmrtelná teta a od té doby už mu tenhle šuplíček zůstal. Na jevišti přitom už mnohokrát dokázal, že jeho herecký rejstřík je mnohem širší a že má i jiné herecké devizy, než jen pohledný obličej a dlouhé blonďaté vlasy. Před kamerou to ale nějakou dobu to trvalo. „Když už si vás filmaři nějak zařadí, je těžké to změnit. Tady u nás je navíc zakořeněný nějaký podivný stereotyp, že blonďáci musí hrát ty klaďase a záporáci musí být tmavovlasí,“ říká. Proto možná mnohé překvapil v roli „rebela“ Adama v komediálním seriálu Přešlapy na TV Prima. Seriál skončil loni na podzim, teď ho Prima nasadila znovu. „Až mě překvapuje, kolik lidí mi říká, že se na to s chutí dívá, přestože to dávají pozdě v noci, a že je to baví ještě víc než když to viděli poprvé,“ říká Filip Blažek. Trochu unaveně, protože má právě za sebou poměrně pracovně vypjaté období. Patří do něj i zkoušení role Juliána v představení Včera tě zabiju, které mělo v listopadu premiéru v Hudebním divadle v Karlíně.
Ondřej Brzobohatý: „Dělám jen to, co mě baví“
Národ si ho poprvé pořádně všiml jako moderátora první série reality show Česko hledá Superstar. Pro něj to byl přitom jen takový zajímavý a dobrodružný profesní odskok od skládání hudby, kterému se věnuje ze všeho nejraději. „Mám zkrátka štěstí, že mi do cesty přichází různé zajímavé nabídky“ říká Ondřej Brzobohatý. Šťastná shoda okolností mu přinesla i možnost uplatnit herecké geny, které podědil po svých rodičích – herci Radoslavu Brzobohatém a herečce Haně Gregorové. V Hudebním divadle v Karlíně účinkuje hned ve dvou představeních – jako Herodes v muzikálu Jesus Christ Superstar a jako detektiv Frank Cioffi v muzikálu Vražda za oponou.
Pavla Břínková: „S návratem do Karlína jsem váhala“
Ve světě operety patří k hvězdám první velikosti a prosadila se i ve světě „moderní operety“, jak by se s trochou nadsázky daly nazvat muzikály. Původně přitom Pavla Břínková mířila k poněkud odlišné, i když příbuzné disciplíně – na konzervatoři studovala operní zpěv. K operetě a muzikálu, které se pro ni staly osudnými, ji nasměrovala náhoda – v šestém ročníku na konzervatoři zašla na konkurz do sboru na muzikál West Side Story – a byla z toho nakonec hlavní role a angažmá na dalších 21 let, kdy šla z jedné velké role do druhé. Karlín se tak pro ni stal částí Prahy, s níž byl po dlouhá léta její život výrazně spojen – přestože tu nikdy nebydlela. „Měla jsem nějakých osmnáct představení do měsíce, do toho zkoušky na další představení – byla jsem tu pečená vařená,“ vzpomíná Pavla Břínková. Jednadvacetileté angažmá nakonec skončilo bolestným rozchodem, z něhož se dlouho vzpamatovávala. „Bylo to dost ponižující,“ vzpomíná.
Barbara Nesvadbová: „Riegrovy sady byly místem mých dětských her“
Šéfredaktorka české mutace luxusního dámského časopisu Haarper´s Bazaar, spisovatelka Barbara Nesvadbová, popírá svou existencí vtipy o „blbých blondýnách“ a také mýtus, že když příroda nadělí ženě krásu, obvykle jí neobdaří příliš velkou inteligencí. Je krásná, je blondýna – a je zatraceně chytrá. Taky ráda provokuje – lehce extravagantním vzhledem, svou občasnou prostořekostí i svými knihami, ve kterých dělá podle mínění některých z žen až příliš velké potvory a z chlapů až příliš velké pitomce. Ona sama ale proti chlapům nic nemá – i když se v běžném životě obejde bez nich. Poté, co se před šesti lety rozpadlo její bulvárem ostře sledované manželství s někdejším ministrem Karlem Březinou, do jejího života žádný muž nastálo nevstoupil. „Vyměnit žárovky zvládnu. A na kohoutky mám souseda Martina,“ říká s úsměvem. S dcerou Bibianou žijí v domě za Prahou, kam se Barbara Nesvadbová přestěhovala po smrti otce, nestora české sci-fi Josefa Nesvadby, z rodných Vinohrad, kde prožila přes třicet let života. Dodnes na ně vzpomíná – s láskou i smutkem zároveň. „Bydlelo se nám tam skvěle - vysoké stropy, velká okna, park. Byla jsem tam doma. Dodnes občas zapomenu a uvedu jako adresu Chopinku. Nikdy jsem neplánovala se přestěhovat jinam,“ vzpomíná. „Když ale táta zemřel, vzala jsem mámu, Bibi a psa a odjeli jsme. Napořád.“
Rostislav Osička: „Box není jen mlácení“
Je živou legendou českého boxu. V sedmdesátých letech, kdy patřil k české boxerské extratřídě, jeho jméno vyprodávalo Lucernu. Každý chtěl vidět Osičku v akci. Vybojoval titul mistra ČSSR i ČSR, na mistrovství Evropy v Německu v roce 1979 získal bronzovou medaili. Za svou aktivní kariéru vybojoval 305 utkání, 268 z nich vyhrál. Když se ale Rostislava Osičky dnes zeptáte, kterého z těch vítězství si nejvíc cení, odpoví s úsměvem: „Žádného. Nejvíc si cením toho, že jsem tu svou sportovní kariéru přežil ve zdraví.“ Dnes trénuje jiné – vede kondiční tréninky v prostorách fitness centra BBC Praha ve Vinohradské ulici a trénuje tu i svůj boxerský oddíl. V přestávkách mezi tréninky se věnuje své další velké vášni – malování. Nemusí za ní nikam daleko – ateliér má přímo v prostorách fitcentra, kde trénuje.
Kristýna Frejová: „Příjmení vám na jevišti nepomůže“
Kristýna Frejová prožila dlouhá léta spolu s rodiči, známými herci Ladislavem Frejem a Věrou Galatíkovou, v Praze 5, v Motole. Profesně zakotvila také v Praze 5, na Smíchově, ve Švandově divadle. Domov si ale zařídila na Vinohradech – spolu se svou čtyřapůlletou dcerou Ráchel a psem Frigem. Na nedostatek zajímavé divadelní práce si rozhodně nemůže v poslední době stěžovat. „V posledních dvou sezonách se to sešlo tak, že toho bylo až extrémně moc,“ říká s úsměvem. Na jevišti Švandova divadla bude „makat“ i v létě – v rámci letní filmové přehlídky Báječné léto s Michalem Vieweghem bude k vidění spolu s kolegy ze Švandova divadla Filipem Čapkou a Petrou Hřebíčkovou v divadelní adaptaci Vieweghova románu Biomanželka.
Felix Slováček: „Cvičit nátisk musím pořád“
Ke jménu Felix Slováček netřeba nic dodávat. Virtuózní hráč na saxofon a klarinet patří už několik desetiletí k nejznámějším českým hudebníkům. Na nedostatek práce si se svým big bandem stěžovat nemůže. Má to ale svou daň – stále více času tráví místo se saxofonem či klarinetem u pusy s mobilem u ucha a vyřizuje „úředničinu“ spjatou s fungováním orchestru. „Dřív jsem vzal klarinet, zahrál na něj a dostal za to peníze. Dnes si musíme napřed sehnat peníze, abychom si mohli zahrát,“ říká.
Michal Nesvadba: „Děti mi na nervy nelezou“
Pro děti je to Michal z Kouzelné školky. Pro jejich rodiče taky. A pro ostatní dospělé je to „ten, co hraje pro ty děti“. Jak sám říká, tohle zařazení mu zůstane navěky, to mu ale nevadí“. „Skončil jsem zamčený v určitém žánrovém šuplíku, ale mě je v něm dobře,“ říká s úsměvem. Přitom když začínal svou hereckou dráhu, chtěl se stát komikem pro dospělé a ne pro děti.
Michal Dvořák: „Plním si další hudební sny“
Muzikant, jeden ze zakládajících členů slavné – byť dnes již neexistující – kapely Lucie, která opanovala českou hudební scénu na dlouhá léta. Kromě toho také sportovec, absolvent FTVS a nositel řádu Železného muže. A aby toho nebylo málo, z jedné části svého hudebního studia si udělal sochařský ateliér, kde ve volných chvílích vyřezává sochy ze dřeva. Michal Dvořák je zkrátka vskutku renesanční člověk. A vším, čím je, je rád.
Robert Vano: „Můj domov je na Žižkově“
Slavný fotograf Robert Vano se vzpírá jakýmkoli škatulkám. Třeba té s označením „pražský Slovák“. Narodil se na Slovensku maďarským rodičům, velkou část života prožil v Americe, , posledních zhruba dvacet let žije v Praze, nicméně coby americký státní občan.
Jana Koubková: „Jsem barevná mýdlová bublina“
Je nazývána královnou jazzu, ona sama však podobné označení odmítá. „Nejsem žádná královna jazzu, protože je tu spousta jiných, mladších a výborných. Jsem ta, co se jazzu věnuje už hodně dlouho,“ říká Jana Koubková.
Ondřej Neff: „Pořád se cítím být Žižkovákem“
Spisovatel, novinář, průkopník internetové žurnalistiky v Čechách a propagátor digitální fotografie Ondřej Neff „na stará“ kolena odešel z Prahy „na venkov“, bydlí v domku kousek za Prahou. Před tím prožil dlouhá léta na Smíchově, vyrostl ale na Žižkově a k Žižkovu má dodnes vřelý vztah. „Jak říkal Jan Werich, doma jste tam, kde jste cvrnkali kuličky – a já je cvrnkal na Žižkově, to se nedá odpárat,“ říká. „Ale že bych po Žižkově steskem plakal, to zase ne, něco takového se ode mě nedá čekat,“ dodává s úsměvem.
Nová starostka Prahy 3: „Voliči v Praze 3 chtěli pravici“
Už před volbami bylo jasné, že ať v Praze 3 dopadnou jakkoli, na starostovské židli určitě proběhne střídání stráží.
Jana Doleželová: „Modelkou jsem nikdy být nechtěla“
Žádná taková soutěž neexistuje, ale kdyby existovala soutěž o nekrásnější českou farmaceutku, titul by si určitě zasloužila Miss České republiky 2004 Jana Doleželová. K modelingu ji přivedla náhoda a vždy ho brala jen jako dobrou příležitost k přivýdělku.K modelingu se dostala až v - na modelku - pokročilém věku dvaceti let a nikdy pro ni nebyl vysněným povoláním. Jejím snem, který si hýčkala od útlého věku, bylo pracovat ve zdravotnictví. „Dokonce jsem ve druhé a třetí třídě na základní škole chodila do kroužku mladý zdravotník," vzpomíná s úsměvem. A tenhle sen nevzdala. Vystudovala střední zdravotnickou školu a po ní Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou ukončila úspěšně s titulem doktorky farmacie. A nakonec se jí s jeho pomocí podařilo vydělat si i na splnění dalšího velkého snu - otevřít si vlastní lékárnu.
Martin Pulpit: „Viktorku jsem převzal v nejtěžší době“
Po odchodu trenéra Vlastimila Petržely, kterému se nepodařilo dovést tým zpět do první ligy, vede v nové sezóně fotbalisty Viktorie Žižkov Martin Pulpit. A zatím úspěšně – „áčko“ Viktorky zatím vyhrává jeden zápas za druhým. Zkušený trenér Pulpit je ale zatím v hodnocení opatrný. „Vždycky může být bodů víc, ale mohlo by jich být i méně. Vzhledem k tomu, co jsem odtrénoval, jsem ale realista, takže myslím, že některé body se nám podařilo udělat trochu „nad plán.“ Musíme si toho vážit a udělat všechno proto to, abychom k dosavadním patnácti bodům přidali co nejvíc dalších a měli tak reálnou šanci na postup,“ hodnotí. I jeho ambicí je vrátit Viktorii Žižkov, v níž prožil dorostenecké období, tam, kam patří – do první ligy. „Ještě je ale před námi spousta práce,“ míní.
