Robert Vano: „Můj domov je na Žižkově“

Slavný fotograf Robert Vano se vzpírá jakýmkoli škatulkám. Třeba té s označením „pražský Slovák“. Narodil se na Slovensku maďarským rodičům, velkou část života prožil v Americe, , posledních zhruba dvacet let žije v Praze, nicméně coby americký státní občan.

Z jeho jména je dnes ve fotografickém světě zvučná značka, s fotografováním přitom začal až docela pozdě. Nejdřív mířil k divadlu, v Americe začínal jako učeň v kadeřnictví, postupně se propracoval jako vizážista ke spolupráci s fotografy. „A když někomu dlouhá léta koukáte přes rameno, něco o tom řemesle pochytíte, i kdybyste nechtěl,“ říká. Dnes má za sebou fotografování pro přední světové módní časopisy, fotí reklamní fotografie pro významné klienty. K jeho oblíbeným motivům patří pánské akty, mladým hezkým klukům dává přednost i v posteli. Škatulka „fotografa nahých kluků“ na něj ale tak docela nesedí. Kromě nich fotografuje třeba i opuštěné zahrady, letící ptáky či květiny, jak ukázal při své loňské retrospektivní výstavě v pražském Mánesu.

Co přivedlo kluka z malého města na jižním Slovensku do Ameriky?
Strach z vojny. V osmnácti letech jsem po maturitě zamířil do Bratislavy, kde jsem se chtěl dostat na divadelní školu. Jenže mě nevzali. A protože jsem byl úspěšně odveden, modrou jsem neměl, hrozila mi hned vojna. A já z toho měl strach – tenkrát byla vojna na dva roky, což mi i teď, kdy je mi šedesát, přijde jako strašně dlouhá doba. Tehdy, pro osmnáctiletého kluka, byly dva roky kus života. A strávit ten kus života někde, kde mě budou drezírovat, se mi ani trochu nechtělo. Tak jsme ještě s jedním kamarádem a kamarádkou utekli přes Jugoslávii do Itálie.

Proč jste se pak přesunul za oceán do Ameriky?
Měli jsme možnost si vybrat z několika zemí, které přijímaly uprchlíky, v Itálii nás nechtěli, protože Itálie na tom byla v 60. letech možná ještě hůř než socialistické Československo. Nabízeli nám Německo, Kanadu, USA a Austrálii. Nakonec jsem zvolil Ameriku. Tam měl člověk nejrychlejší vyhlídky na získání trvalého pobytu a občanství. Pro Ameriku jsem byl ale neplnoletý, protože mi bylo 18  a tam se za plnoletého bere člověk od 21 let. Takže se musela najít rodina, která mě přijme a postará se o mě, než dosáhnu jednadvaceti. Rodina se našla a já odjel do Ameriky, žil jsem u té rodiny, chodil jsem do školy a pracoval – a bylo mi jasné, že jestli tam nechci zůstat do smrti, musím šetřit, abych mohl vypadnout, až mi bude 21 let.

A vypadl jste.
Jasně. Do Filadelfie, což nebylo daleko. Myl jsem tam nádobí v restauraci. Pak jsem se tam potkal s rodinou, která pocházela z Maďarska. Já uměl maďarsky plynně, umím dodnes, protože rodiče byli Maďaři, takže jsme se dali do řeči a oni mi nabídli, jestli bych nebydlel u nich, protože jejich syn už maďarsky neumí a mohl by se naučit maďarsky ode mě a já od něj anglicky. Ten kluk dělal v kadeřnictví, kde se uvolnilo místo pro někoho, kdo myje vlasy – tzv. shampoo boy, tak mi o tom dali vědět. Jestli prý nechci mýt raději vlasy než nádobí. Přišlo mi to jako dobrý nápad a vzal jsem to. Začínal jsem mytím hlav, během toho jsem se ale taky naučil stříhat. Po roce mi jedna zákaznice, kterou jsme ostříhal k její spokojenosti a která pracovala jako redaktorka v módním časopise, nabídla, jestli bych nechtěl  dělat kadeřníka pro fotografy. Dělal jsem to pak asi deset let.

A co vás přivedlo od česání modelů při focení za fotoaparát?
Tak když budete deset let od rána do večera koukat někomu přes rameno, tak se to naučíte, i když nechcete. Já ale nikdy netoužil po tom stát se fotografem. Byl jsem spokojený s tím, co dělám. Až když nastoupili mladí začínající fotografové, co střídali tu generaci, s níž jsem spolupracoval já, jsem zjistil, že už nechci poslouchat. Ti staří machři se poslouchat dali. Jenže pak přišli mladí kluci a já zjistil, že už toho vím možná víc než oni – a  rozhodl jsem se, že začnu fotit sám.
Proč jste se vracel do Československa? A proč jste se usadil v Praze?Já sem po revoluci, když už jsem mohl přijet, jezdil vždycky dvakrát do roka. V roce 1994 tu založili českou edici Elle a já dostal nabídku stát se kreativním ředitelem časopisu. Původně jsem měl představu, že tu budu tak dva roky, pak se vrátím do Ameriky a budu tam všechny dirigovat (smích). A najednou jsem tu byl deset let, bylo mi šestapadesát a zjistil jsem, že za oceánem na mě už nikdo nečeká a že bych musel začínat znovu od začátku. Tak jsem tu zůstal. A už jsem tu dvacet let.

Celých těch dvacet let žijete na hranici Žižkova a Vinohrad?
V podstatě ano. Když jsem se vrátil z Ameriky, pronajal jsem si byt kousek od místa, kde bydlím teď, ve stejné ulici. Tam jsem bydel osmnáct let. Jenže pak mi tam šíleně zvedli nájem a já začal hledat nějaké vlastní bydlení. Koupil jsem byt v Holešovicích, který byl sám o sobě krásný, veliký, ale to okolo nestálo za nic. Nebylo tam nic, lidi, krámy, stromy – to, na co jsem byl zvyklý odsud. Člověk cestou od tramvaje potkal maximálně nějakého feťáka. Kamarádi mi říkali, ať tam vydržím, že za dvacet let to tam bude jako v New Yorku, jenže za dvacet let bych to už neocenil – to budu spát pod zemí někde na Olšanech (smích). Navíc mě ještě nahlodala sestra, která mi řekla, že jsem se asi zbláznil, na co mám tak obrovský byt, když žiju celý život sám a co budu dělat s tou obří hypotékou na něj, když třeba za pár let přijdu o práci... tak jsem nakonec byt v Holešovicích prodal, splatil hypotéku a za peníze, co zbyly, jsem koupil byt tady na Žižkově – protože tady chci doopravdy žít. Myslím, že asi trochu zapracovali andělé, že se volný byt našel právě tady. A když jsem se vrátil, jako bych nikdy neodešel – první dne jsme šel do večerky a paní, co tam prodává, se mě zeptala, co se mnou bylo, že jsem se tak dlouho neukázal.

Formát pro tisk