Barbara Nesvadbová: „Riegrovy sady byly místem mých dětských her“

Šéfredaktorka české mutace luxusního dámského časopisu Haarper´s Bazaar, spisovatelka Barbara Nesvadbová, popírá svou existencí vtipy o „blbých blondýnách“ a také mýtus, že když příroda nadělí ženě krásu, obvykle jí neobdaří příliš velkou inteligencí. Je krásná, je blondýna – a je zatraceně chytrá. Taky ráda provokuje – lehce extravagantním vzhledem, svou občasnou prostořekostí i svými knihami, ve kterých dělá podle mínění některých z žen až příliš velké potvory a z chlapů až příliš velké pitomce. Ona sama ale proti chlapům nic nemá – i když se v běžném životě obejde bez nich. Poté, co se před šesti lety rozpadlo její bulvárem ostře sledované manželství s někdejším ministrem Karlem Březinou, do jejího života žádný muž nastálo nevstoupil. „Vyměnit žárovky zvládnu. A na kohoutky mám souseda Martina,“ říká s úsměvem. S dcerou Bibianou žijí v domě za Prahou, kam se Barbara Nesvadbová přestěhovala po smrti otce, nestora české sci-fi Josefa Nesvadby, z rodných Vinohrad, kde prožila přes třicet let života. Dodnes na ně vzpomíná – s láskou i smutkem zároveň. „Bydlelo se nám tam skvěle - vysoké stropy, velká okna, park. Byla jsem tam doma. Dodnes občas zapomenu a uvedu jako adresu Chopinku. Nikdy jsem neplánovala se přestěhovat jinam,“ vzpomíná. „Když ale táta zemřel, vzala jsem mámu, Bibi a psa a odjeli jsme. Napořád.“

Stýská se vám po Vinohradech? Co pro vás tahle pražská čtvrť dnes znamená?
Stýská. Hodně. Zároveň, kdykoliv jsem nucena tam jet, padne na mne takový smutek, že to místo nevyhledávám.

Která místa tady máte spojena s dětstvím a dětskými hrami?
Rozhodně Riegrovy sady. Tam se pojí mé úplně první vzpomínky na kaštanové stromy a na zvířátka z kaštanů. Pak také kostel na Jiřáku. A Kladská. Měla jsem úžasnou základku plnou skvělých učitelů. Nejen na střední jsem na ni s nostalgií vzpomínala.

Bylo něco, co se vám na Vinohradech nelíbilo, když jste tu bydlela?
Měla jsem ráda tuhle čtvrt celou. Měla jsem krásné dětství a zábavné dospívání. Nebylo na co si stěžovat.

Jak pro vás vypadá porovnání výhod a nevýhod života v Praze, v takové lokalitě, jako jsou Vinohrady, a na venkově kousek za Prahou?
To nejde srovnávat. Jsou to dva odlišné světy.

Co časté dojíždění do Prahy za prací – nevadí vám?
Upřímně, jet na Smíchov z Měchenic a jet tam z Vinohrad – to je úplně stejná doba v autě.

Od rozvodu s Karlem Březinou žijete bez partnera. V jednom rozhovoru jste řekla, že neuznáváte existenci „náhradních“ tatínků nebo maminek, protože rodiče má člověk jen jedny. Držíte se ho stále?
Ano. Neumím si představit, že by Bibi oslovovala mého přítele tati. To by přece bylo hrozně nefér vůči všem.

Vyrůstala jste jako jedináček, vaše dcera Bibiana tak vyrůstá také. Vnímala jste to od začátku jako ten pravý model nebo jste měla „v plánu“ mít dětí víc?
Chtěla jsem velkou rodinu. V prepubertální době mi sourozenec hodně chyběl. Ale Bi má starší sestřičku a i mladší od partnerek svého táty, takže ona sourozence má.

Někteří lidé, kteří vyrůstali jako jedináčci, si to pochvalují, někteří zase naopak říkají, že tohle svému dítěti určitě udělat nechtějí, že jim celé dětství sourozenec chyběl. Do které kategorie patříte vy? A pokud do té první, jak toho podle vás může rodič jedináčka dosáhnout? Jaký je recept pro rodiče jedináčka na šťastné dětství?
Naši byli moji nejlepší přátelé, takže mně kamarádi v dětství nechyběli. A u Bibi, to zatím nevím. Když dnes přemýšlím, jestli by třeba ještě miminko do naší party nepatřilo, bojím se nejen svého věku, ale určitě i faktu, jak by se se sourozencem Bibča sžívala. Já vlastně tohle posoudit neumím. Člověk přece zažívá a prožívá jen ten svůj vlastní osud, s jiným nemá zkušenosti a posuzovat tak důležitou věc čistě hypoteticky, na to opravdu nemám pouvoair.

Netajíte se tím, že patříte mezi vyznavače absolutně volné výchovy. Pod tím pojmem se ale může skrývat ledacos. Jak vypadá volná výchova v pojetí Báry Nesvadbové?
My jsme s Bi přítelkyně, žádná otázka u nás doma není tabu a nic se nemusí. Z vlastní zkušenosti musím říct, že o to více věcí Bibča s naprostou samozřejmostí dělá. Nemusím ji nutit, aby mi s něčím pomáhala, je to pro ni samozřejmost. Nikdy jsem na ni nekřičela a nikdy by mne ani nenapadlo ji uhodit. Možná díky tomu ona nikdy nepředváděla žádné scény, vzteky nebo negaci.

Narodila jste se do lékařské rodiny – oba vaši rodiče byli psychiatři. Nelákala vás někdy medicína? Nebo to pro vás bylo něco naprosto vzdáleného?
Já nesnesu odběr krve, a představa být u pitvy v rámci studia anatomie – to bych nezvládla. Bohužel. I když je mi to upřímně líto. Myslím, že kdybych šla ve šlépějích rodičů, vnímala bych svoji vlastní existenci jako smysluplnější. Možná proto se snažím jakousi společenskou službu subvencovat ve všech charitativních projektech, které dělám. Hlavně ve spolupráci s domovem pro mentálně handicapované spoluobčany na Kladně, se Zahradou.
Váš tatínek byl kromě své profese psychiatra i uznávaným autorem sci-fi. Konzultovala jste s ním nějak své první spisovatelské počiny, mluvili jste spolu o psaní nebo vůbec ne?
Jasně, že ano. My si pořád povídali. O všem.

Četl váš otec vaše knihy? A co jim říkal?
Četl. A byl mým velkým kritikem. Jeho lektorské poznámky mi dodnes moc chybí.

Nebylo jeho jméno pro začátky vaší spisovatelské dráhy trochu svazující? Nepředhazovali vám, že píšete jinak a úplně o něčem jiném a hůř a všechno možné... než on?
Asi štěstí, že nejsem kluk, měla bych možná snahu se otci rovnat. Nebo i být lepší. Jako holka bylo zcela přirozené být jiná a zároveň tatínka obdivovat.

Po knihách, kde se řeší hlavně sex a vztahy, jste si odskočila do žánru pohádek pro děti. Vymýšlet pohádky není zase tak jednoduché – to ví dobře každý, kdo svým dětem vypráví pohádky před spaním. Jak vám šly pohádky od ruky?
Měla jsem mnohem větší trému, než při psaní pro dospěláky. A také mi Bibi i její kamarádi do psaní dost „kecali“ a nešlo je odmítnout. Nicméně, protože to byla knížka o mých zvířatech, které mám bezmezně ráda a primárně pro moji dceru, kterou pochopitelně bezmezně miluju, bavila mne psát...

Plánujete nějaký další „žánrový odskok“? Co třeba sci-fi?
To jistě ne. Bohužel, nebo možná bohudík, tak velkou fantazii určitě nemám.

FOTOGALERIE:

kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií

Formát pro tisk