Michal Nesvadba: „Děti mi na nervy nelezou“

Pro děti je to Michal z Kouzelné školky. Pro jejich rodiče taky. A pro ostatní dospělé je to „ten, co hraje pro ty děti“. Jak sám říká, tohle zařazení mu zůstane navěky, to mu ale nevadí“. „Skončil jsem zamčený v určitém žánrovém šuplíku, ale mě je v něm dobře,“ říká s úsměvem. Přitom když začínal svou hereckou dráhu, chtěl se stát komikem pro dospělé a ne pro děti.

„Byla to jediná moje revolta vůči tátovi,“ říká s odkazem na svého otce, herce, spisovatele a výtvarníka Miloše Nesvadbu, kterého nejvíc proslavily jeho dětské pořady. Nakonec se ale dal plně do služeb dětského publika. Za ta léta ho už má přečtené a už má svoje triky, jak udržet jeho pozornost. Na druhé straně už je sám hraním pro děti natolik zformován, že tak trochu hraje pořád. I doma, před svým jeden a půlletým synem. „Výchova je spíš na mamince, já jsem ten, co překvapuje a dělá legrácky,“ směje se.

Dnes bydlíte v domku za Prahou, dlouhá léta jste ale prožil na Vinohradech. Co vás přivedlo k cestě z města? Už se vám ve městě nelíbilo?

Mně by se i líbilo, ale toužil jsem po domečku. Hlavně proto, že jsem na Vinohradech bydel v domě bez výtahu a když jsem jel na představení, musel jsem kostýmy a vše ostatní stěhovat po schodech z pátého patra do auta a po příjezdu zase zpátky. Teď prostě přijedu, zaparkuji auto na zahradě a všechno v něm nechám, to je úžasná věc. Jinak nejsem žádný zahrádkář ani domácí kutil. Na to mám báječnou ženu, která naštěstí umí i některé chlapské práce (smích). Teď v tom bytě bydlí moje dcera Josefína, takže zůstal pořád v rodině.

Jak dlouho jste tam bydlel vy?
Na Vinohradech odmala – s rodiči jsme se sem přistěhovali, když mi byly asi čtyři roky, to bylo v roce 1960. Pak jsem v dospělosti pět let vynechal, s bývalou ženou jsme bydleli v centru Prahy, po rozvodu jsem se ale na Vinohrady zase vrátil. Byla to taková kuriózní situace – stěhoval jsem se do bytu po příteli mé ženy, který mě vystřídal v našem bytě v centru Prahy (smích). Ale jsem za to rád, protože Vinohrady mi přirostly k srdci. Kuriozitou na tom bylo, že on bydlel cca 200 metrů od bytu mých rodičů. Což bylo moc fajn, protože jsme taková tvůrčí rodina a neustále svoji práci vzájemně konzultujeme.

Nechybí vám teď blízkost centra města a město jako takové? Není pro vás z pracovního hlediska nevýhodné žít mimo město?
Co se týče mojí profese, je to celkem jedno, protože s předstveními jezdím po celé republice. Je pravda, že jsem se trochu vzdálil tomu ruchu velkoměsta. Zatímco dřív jsem byl v podstatě denně přímo v centru Prahy, dnes žiju v klidné lokalitě, kde kokrhají kohouti, štěkají psi a v šest večer už se člověku zdá, že by měl jít spát. Když zavítám touhle dobou do centra, jsem mile překvapený, jak město večer tepe životem, už jsem tomu trochu odvykl. A vybavují se mi nostalgické vzpomínky na studentská léta, kdy člověk tím nočním životem žil.

Takže místo bohémských radovánek v srdci velkoměsta se teď procházíte přírodou na venkově?
No, to ani ne. Já nejsem moc na procházky, nejezdím na kole, na kolečkových bruslích ani neběhám. Přírodou se kochám pouze na golfových hřištích nebo při sjezdu na lyžích. To jsou dva sporty, které miluji. Teď k nim přibude kopaná, kterou již trénuji se svým synem. I když zatím je to spíš tak, že já běhám za míčem a on se u toho nechá nosit. (smích).

Máte za sebou už jedno manželství, z nějž máte dnes už dospělou dceru Josefínu, teď máte malého syna. Cítíte nějaký rozdíl mezi otcovstvím v mladším a pokročilejším věku?
Víte, já mám pocit, že začínám úplně nanovo. Vůbec si už nepamatuji, jak jsme to dělali s dcerou, které je dnes třiadvacet let, když byla takhle malinká. Jsem prostě zase otec začátečník (smích). Jen si někdy v duchu říkám, že až bude Markovi dvacet, mně už bude přes sedmdesát. Z toho, když si to uvědomím, mám docela zvláštní pocit. To jsem zvědavý, do kdy vydržím běhat za tím míčem a on mě nebude muset podpírat nebo dokonce nosit (smích).

Mluvíte jako by vám už docházely síly. Ale nevypadáte.
Tak zatím ještě stíhám. Sice to rodičovství dává strašně zabrat a občas bych rád, aby už chodil do školy a já se ženou měli na sebe více času, ale na druhé straně je tak roztomilý, že je dobře, že nejde nic v přírodě urychlit.

Nemáte někdy chuť vylézt z toho šuplíčku hraní pro děti? Nechystáte nějakou dramatickou roli?
Ne, to určitě ne, tuhle ambici nemám (smích). Vystoupit z nějaké škatulky je vždycky těžké – teď se to třeba podařilo Luďkovi Sobotovi rolí v seriálu Okresní přebor, za což před ním smekám, ale mnohdy se to nemusí vůbec podařit. Myslím, že kdybych měl hrát třeba vraha nebo detektiva, asi by to moc nefungovalo. I proto, že už mě to hraní pro děti taky trochu zdeformovalo – i v pohybech, ve všem. Pořád jsem jakoby ve střehu a grimasy dělám i v civilu. Kdyby mi režisér řekl, chovej se přirozeně, už bych asi nevěděl jak (smích). Ale mě je v tom šuplíčku dobře a pohodlně. Já si v něm mohu vyzkoušet úplně všechno, co chci.

Jak dlouho myslíte, že ještě vydržíte takhle blbnout?
To je dobrá otázka, protože teď všelijak blbnou s těmi změnami důchodů a prodlužováním odchodu do penze, tak kdoví, jak dlouho bude muset člověk makat. U mě je navíc moje práce dost založená na pohybu. Jedno měřítko ale mám: Budu blbnout tak dlouho, dokud mi někdo z mých blízkých neřekne –už tolik nehopsej a neskákej. Musím si zkrátka dávat pozor, abych neskončil jako klimakterický diblík v mužském vydání (smích).

FOTOGALERIE:

kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií

Michal Nesvadba

se narodil 3. listopadu 1957. Jeho otcem je český herec, kreslíř a karikaturista Miloš Nesvadba, jeho matka Jaroslava je kostýmní výtvarnice. Vystudoval Státní konzervatoř v Praze), obor hudebně-dramatický. Studium završil v roce 1979, v témže roce založil společně s Václavem „Upírem“ Krejčím a Světlanou Nálepkovou soubor Mimtrio. Byl libretistou a režisérem baletu Billiard (1996) a lední show Princezna Zmrzlina (1999). V roce 1997 poprvé předvedl jevištní práci se samolepicí páskou, s jejíž pomocí dokáže vymodelovat prakticky cokoli. Jde o speciální pásku, na niž má dokonce patent. Přestože se mu nepodařilo tento patent podnikatelsky zúročit, pomáhá mu při jeho práci. „Je to něco, co mám jen já a jakmile se někde objevím, lidé očekávají, že něco s páskou předvedu,“ říká. Od roku 1999 je protagonistou pořadu pro děti Kouzelná školka (ČT1). Scénář ke každému dílu si vymýšlí celý sám..