Ondřej Brzobohatý: „Dělám jen to, co mě baví“

Národ si ho poprvé pořádně všiml jako moderátora první série reality show Česko hledá Superstar. Pro něj to byl přitom jen takový zajímavý a dobrodružný profesní odskok od skládání hudby, kterému se věnuje ze všeho nejraději. „Mám zkrátka štěstí, že mi do cesty přichází různé zajímavé nabídky“ říká Ondřej Brzobohatý. Šťastná shoda okolností mu přinesla i možnost uplatnit herecké geny, které podědil po svých rodičích – herci Radoslavu Brzobohatém a herečce Haně Gregorové. V Hudebním divadle v Karlíně účinkuje hned ve dvou představeních – jako Herodes v muzikálu Jesus Christ Superstar a jako detektiv Frank Cioffi v muzikálu Vražda za oponou.

Po dalším uplatnění na „prknech, která znamenají svět“ ale netouží. To hlavní, čemu se chce věnovat,je nadále muzika. „Maximálně, kdyby mi ve vyšším věku, třeba v padesáti, nabídli roli Řeka Zorby a ještě bych vypadal k světu a měl bych na to, asi bych neodmítl, ale jinak už ne,“ říká s úsměvem. „Nechci se moc plést hercům do řemesla, oni nemají rádi, když jim někdo, kdo to nestudoval, leze do zelí.“

S muzikou jste začínal odmala – ve čtyřech letech jste začal s houslemi. Bavilo vás to?
Nebavilo. Táta si zkrátka usmyslel, že ze mě bude mít houslistu a já kvůli tomu musel denně cvičit na housle. Naštěstí mi to docela šlo, takže pro mě nebyl až takový problém naučit se za dva dny nějakou skladbičku, abych měl klid a mohl jít ven lítat s klukama. A díky tomu, že mi to šlo, mě to i bavilo. Ale nebavilo mě cvičit pořád dokola, radši bych se na to vykašlal a šel hrát s klukama hokej (smích). Naštěstí měl táta výdrž a udržel mě u toho. Pak koupili naši sestře piáno a já si na něm sám začal zkoušet akordy a podobně a čím dál víc mě začala muzika bavit. Nejvíc mě na tom bavilo to, že si můžu zahrát cokoli, co slyším.

Chytlo vás to natolik, že jste hudbu šel studovat na konzervatoř. Nelákalo vás coby dítě z herecké rodiny herectví? Proč jste na konzervatoři nezamířil spíš na hudebně-dramatický obor než na skladbu a dirigování?
Tak dramatického oboru jsme měl dost doma (smích). mě se divadlo líbilo, rád jsem chodil s tátou do divadla na zkoušky a na představení, ale na druhé straně to byla normální věc, bylo toho tolik, že jsme v tom neviděl žádnou zvláštní atrakci. To muzika mě zajímala mnohem víc.

Po absolvování konzervatoře jste už ve studiu nepokračoval. Nelákala vás HAMU?
Ale lákala, jenže mě nevzali. Nesplňoval jsem jejich představy. Jak mi bylo řečeno na zkouškách, psal jsem spíš takovou populární filmovou muziku, zatímco oni učí moderní vážnou hudbu (smích). Nakonec je to ale asi dobře. Protože si myslím, že snad neexistuje nic zbytečnějšího, než dodekafonie, kde jdete na hudbu s pomocí tabulek a matematických rozborů – protože se pak z hudby úplně vytrácí to, s čím normálně pracuje, lidské emoce. Další taková věc, která určuje podobu té moderní vážné hudby, je minimalismus, který je v pořádku, ale nesmí být omezen pěti tóny. S tím toho moc nenaděláte. Ale je určitě umění, když se vám z tohoto mála podaří vůbec něco vytvořit.  To už mi ale víc než umění připadá jako znouzectnost. Ono to formální vzdělání v hudbě může být docela nebezpečná věc.

Proč?
Přijdete na nějakou uměleckou školu, ať už je to HAMU nebo jen konzervatoř, a první, co tam udělají, je, že vám všechny ty věci, které vás na hudbě bavily a vzrušovaly, až jste z nich měl mrazení v zádech, aniž byste tušil proč, pojmenují. Řeknou vám – tohle je duotonální dominanta na druhém stupni. Najednou už se z toho pak vytrácí to kouzlo a to mrazení. Samozřejmě, že je to do jisté míry nutné, pokud skládáte pro symfonický orchestr, je dobré vědět, proč tam píšete ty noty,které tam píšete. Ale zároveň při tom hrozí, že ztratíte ten přirozený vztah k hudbě, to, kvůli čemu jste ji šel původně studovat. A může to dojít až tak daleko, že dokonale ovládnete techniku a budete skládat technicky dokonalá díla – ale už v tom nebude nic z vás. I já měl období, kdy jsme se snažil používat co nejsložitější postupy, aby to bylo co nejmodernější a nejobjevnější – ale to je jen kalkul a póza. Mě z tohohle naštěstí dokonale vyléčil Petr Hapka, se kterým jsem spolupracovali na muzikálu Kudykam, protože ten tohle vůbec neřeší, neanalyzuje hudbu, ale pořád ještě z ní má to mrazení. A tak i já se snažím dělat věci tak,a by mě bavily a podle toho, jak to cítím.

Po škole jste rozjížděl hudební dráhu a ne špatně, ale do povědomí široké veřejnosti jste se pořádně dostal ani ne jako hudebník, ale až jako moderátor Superstar. Nemrzelo vás to?
Ne, tak to je logické, myslím, že kdybych se věnoval jen muzice a žádná Superstar nebyla, nebyl bych nejspíš známý dodnes. O to tady ale vůbec nešlo. Pozvali mě na konkurz a já na něj přišel, protože mi připadalo, že by to mohla být zajímavá zkušenost, nic víc. V té době vznikaly v televizi různé blbosti, které nikoho z těch, co je moderovali, neproslavily. Já vážně netušil, že Superstar bude mít tak obrovský dopad. Proto jsem do toho taky šel.

A kdybyste to tehdy věděl, nešel byste do toho?
Tenkrát ne, dneska jo. Byla to velká zkušenost a navíc jsem za to dostal honorář, za který jsme si koupil svoje první auto – které mám dodnes, protože za nic jiného už jsme tolik peněz nedostal (smích). Ale vážně – Superstar mi určitě otevřela dveře ke spoustě další zajímavé práce. A asi už jsem vyrostl z potřeby pořád někomu dokazovat že nejsem moderátor, ale muzikant. Ať si každý myslí, co chce, já si dělám, co mě baví.

A živí.
No, jak kdy (smích). Já mám takovou dost nepraktickou vlastnost, že mě nemotivuje touha po penězích. A to vůbec ne díky tomu, že bych se válel v penězích – jsou období, kdy jich je zatraceně málo. Takže se už kolikrát stalo,že přišla finančně hodně zajímavá nabídka, ale musel bych dělat něco, co mi nesedělo – a řekl jsem ne. Ale to neříkám proto., že bych chtěl být za hrdinu,co dokáže odolat komerčním svodům. To vůbec ne. Prostě mám takovou povahu. mě to v tu chvíli ani nedojde, to až pak si říkám, jaký jsem vůl, že by stačilo se trochu přemoct a mohl jsem vydělat za chvíli práce víc, než normálně dám dohromady za celý rok. Na druhé straně – ani si neumíte představit, jak dobře se mi spí (smích). Peníze nejsou to hlavní, proč se do něčeho pustím, potřebuju být v první řadě spokojen s tím, co dělám a stát si za tím.

Jak jste se dostal ke svému dalšímu „odskoku“ od dráhy muzikanta, k účinkování v Hudebním divadle v Karlíně?
Při spolupráci na muzikálu Kudykam jsme se poznali s choreografem Pavlem Strouhalem – docela jsme si padli do noty a zjistili jsme, že nás baví podobné věci. Když pak Pavel dělal v Hudebním divadle Karlín projekt, který se jmenoval La Bohéme, přizval mě ke spolupráci, zpíval jsme tam jednu písničku na konci. Viděl to i Ota Baláž a zaujalo ho to natolik, že mě pak pozval na konkurz na muzikál Jesus Christ Superstar na roli Heroda. Nebyl jsem si moc jistý tím, že je to dobrý nápad, ale nakonec jsme šel na konkurz, předvedl jsme jim tam svou verzi, v divadle se to líbilo a vzali mě. No, a na základě Heroda jsem pak dostal hlavní roli v muzikálu Vražda za oponou, což je pro mě naprosto srdeční záležitost. Navíc jsme si díky tomu představení měl možnost potřást poprvé – a asi i naposledy – rukou s Johnem Kanderem, který je pro mě naprostou modlou.

Nechyběla vám herecká průprava?
Naštěstí mám v sobě nějaký přirozený talent. Je to jediné, na co se mohu spolehnout – školy a příručky na herectví jsme nestudoval (smích). Takže jsem to dělal tak, jak to cítím a naštěstí se to shodlo s tím, jak to cítili ti ostatní. Kdyby to tak nebylo, byl by to průšvih (smích).

Zkrátka, na co sáhnete, to vám jde.
Ne, to určitě ne. Myslím, že mám docela velkou schopnost sebekritiky a vím, kde jsou hranice mých schopností. A ačkoli toho zvládnu docela dost, určitě si nemyslím, že bych uměl všechno. Nikdo neumí všechno. A proto taky neberu všechno, co přichází. Pokud se mám do něčeho pustit, potřebuju v sobě cítit jistotu, že to zvládnu. Vždycky jsem se zajímal o spoustu věcí, chtěl jsem je umět, spoustu jsme jich měl možnost i vyzkoušet a snažil jsme se je dělat co nejlíp. Ale jsou věci – a je jich hrozně moc – na které nestačím a jen s pokorou a obdivem přihlížím tomu, jak je někdo jiný zvládá.

FOTOGALERIE:

kliknutím na náhled dojde ke zvětšení fotografií

Formát pro tisk