Učit se, učit se, učit se – ale kde?

Heslo „učit se, učit se, učit se“ bylo vtloukáno do hlav generacím, které aspoň část života prožily v období budování šťastných komunistických zítřků, protože jeho autorem byl tvůrce Velké říjnové revoluce Vladimír Iljič Lenin. Jeho vize komunistické společnosti se neosvědčila, její aplikace v praxi už vůbec ne, ale jeho zprofanované moudro odkazující k nutnosti celoživotního vzdělávání, se ukázalo jako vcelku pravdivé a moudré. Učení je zkrátka proces, který nekončí opuštěním školních lavic.

V době, kdy se ale odehrává v oněch školních lavicích, je třeba dobře vybírat. Vždyť dosažené vzdělání z velké části určuje možnosti budoucího pracovního uplatnění – a do jisté míry také výši dosahovaných výdělků. Ti, kteří vybírají, kde budou po základní škole pokračovat ve studiu, i jejich rodiče, by měli dobře zvažovat, jaká cesta bude v jejich případě nejlepší. Zda se – vzhledem k zatím se projevujícím studijním předpokladům – vydat na školu gymnaziálního typu, která dává nejlepší předpoklady k vysokoškolskému studiu, ale sama o sobě člověka žádnou kvalifikací nevybaví, nebo raději už na úrovni střední školy vsadit na odborné vzdělání a být už po maturitě „použitelný“ v praxi. Nebo zda nebude nejlepší učební obor ukončený výučním listem, protože se školou jsou velké potíže, ale manuální zručnosti má daný adept sekundárního vzdělávání na rozdávání. Zatímco u někoho by to byla škoda, u jiného by bylo gymnázium jen zbytečným trápením, které by možná ani nedokončil, či by si ho s „odřenýma ušima“ protrpěl, ale na vysokoškolské studium už by stejně neměl ani sílu, ani předpoklady.

Řemeslo má zlaté dno – zatím nedoceněné

Řemeslníci nemají o práci nouzi ani v době krize. Jejich služby jsou dnes stejně nedostatkovým zbožím, jako byly za socialismu. Věkový průměr řemeslníků je totiž v současné době kolem padesáti let, „nová krev“, která by je nahradila, chybí. Do učňovských, ale ani do maturitních oborů vyučovaných na středních odborných školách, se moc zájemců nehrne. S největšími problémy se potýkají technicky zaměřené obory – bez ohledu na to, zda jsou zakončeny maturitou či výučním listem. Skutečně nedostatkovým zbožím jsou absolventi strojírenských oborů, elektrotechnických, informatiky a výpočetní techniky, chybějí chemici, nábytkáři, mechanici, klempíři, pokrývači, tesaři, sklenáři, zedníci, malíři... Přitom firmy mají o kvalifikované řemeslníky a absolventy technických oborů stále větší zájem a jsou ochotny nabídnout za vzácné „zboží“ i odpovídající cenu v podobě atraktivního příjmu i dalších pracovních podmínek. Důvodů dlouhodobě malého zájmu o učňovské obory je více. Jedním z hlavních je přesvědčení mnohých rodičů, že pro budoucnost jejich dítěte je lepší, když zvládne třeba i s odřenýma ušima a krvavým čelem „prolézt“ gymnáziem, než aby se „zahrabalo“ někde na „učňáku“. Převládá názor, že řemeslu se může vyučit každý a že do učení chodí jen ti hloupí, co nemají na to vystudovat „pořádnou“ střední školu, ze které by pak mohli pokračovat na vysoké (za tu je v poslední době považováno především gymnázium). Řemeslo ale není pro hloupé, i tady potřebuje člověk kromě šikovných rukou i bystrou hlavu. Vyučit se navíc neznamená nutně nemít maturitu. A i s výučním listem v kapse má absolvent učebního oboru vzhledem k hladu po řemeslnících dobré vyhlídky na uplatnění.S problémy se potýkají ale i střední odborné školy. Stále více zájemců o středoškolské studium upřednostňuje všeobecné vzdělání před odborným. Přitom pro ty, kteří nemají dost motivace, píle, nadání a také trochu pověstného štěstí, které jim umožní pokračovat po gymnáziu ve studiu na vysoké škole, budou s maturitním vysvědčením z gymnázia v kapse jen těžko hledat uplatnění. Pro potenciální zaměstnavatele nejsou hotoví, jsou čistým listem bez jakýchkoli odborných znalostí. Oproti tomu absolventi středních odborných škol mohou snadno najít práci ve svém oboru hned po maturitě.

Chaos u přijímaček

Praha se s úbytkem učňů a studentů technických škol potýká dlouhodobě. Situaci moc nepomohla ani nová pravidla pro přijímací řízení, kdy si žáci si smí podat hned tři přihlášky na jakékoli střední školy – včetně odborných učilišť. Paradoxně to jejich šancím dostat se na školu spíš uškodilo. Většina dětí možnosti podat si tři přihlášky využila a školám tak vznikl tzv. virtuální převis. „Chytré děti“ dostaly ze všech tří škol rozhodnutí o přijetí, těm s horšími studijními výsledky – u většiny škol přijímací zkoušky nahradil výběr z doslaných přihlášek na základě průměrů z profilových předmětů – přišlo natřikrát rozhodnutí o nepřijetí. Školy ale ve skutečnosti nevěděly, kolik z papírově přijatých žáků k nim nakonec skutečně nastoupí a tím pádem ani, kolik mají v záloze volných míst pro ty, co neuspěli. Po rozhodnutí o přijetí měl žák pět dní na to, aby se tzv. zápisovým lístkem zapsal na školu, kterou si nakonec vybral. Ostatním školám mohl, ale také nemusel dát vědět o tom, že dal nakonec přednost jiné vzdělávací instituci. Předpokládalo se ale, že kdo se do pěti dnů nezapsal, nenastoupí. Výsledkem je, že se řada dětí nedostala na žádnou školu a školám přitom přebývají v mnoha oborech volná místa.Taková situace byla předloni, kdy nová pravidla začala platit, i loni. Ministr školství Josef Dobeš chce proto v připravované novele školského zákona snížit počet přihlášek, které mohou uchazeči o studium podávat.

Nakročeno na vysokou

Ti, kdo aspirují na to, že na konci „školního“ vzdělávání budou mít víc, než „jen“ maturitu, by skutečně měli ale volit spíš školu, která jim poskytne dobré všeobecné vzdělání – tedy gymnázium. Pro rodiče studijně nadaných dětí pak nastává v dnešní době problém, kdy dítě ze základní školy na gymnázium poslat – zda už v páté třídě na osmiletá gymnázium a už v deseti letech ho tak vystavit mnohem tvrdšímu studijnímu tlaku, nebo o dva roky později na šestileté nebo nechat přijímačky na gymnázium až do posledního roku základní školní docházky. Problém je, že studijně nadané děti zhusta odejdou už v páté třídě na osmiletá gymnázia a ty, co zůstanou, v kolektivu, kde převažují ti „studijně slabší“, jen zbytečně zakrňují. Podle studie Jany Strakové ze Sociologického ústavu Akademie věd je z hlediska toho, kolik toho bude na konci gymnázia žák umět z češtiny a z matematiky, prakticky jedno, zda půjde o žáka osmiletého gymnázia nebo o člověka, který prošel kombinací devíti let základní školy a čtyřletého gymnázia. Znalosti budou mít stejné. Podle studie ale bude mít přesto absolvent osmiletého gymnázia vyšší šanci na přijetí na vysokou školu – především na práva. Některé školy nabízí žákům možnost absolvovat více stupňů vzdělávání v rámci jedné instituce – např. víceleté gymnázium i následné vysokoškolské studium. Příkladem je Bankovní akademie, která sídlí ve Vlkově ulici v Praze 3. Škola nabízí osmileté gymnázium a také čtyřleté gymnázium, které lze studovat dálkově. Kromě toho patří do společenství škol sdružených pod hlavičkou Bankovní akademie i střední odborná škola, která nabízí studijní obory Bankovnictví a pojišťovnictví, Média a marketing či Cestovní ruch; a vyšší odborná škola s nabídkou oboru Bankovnictví. A zajišťuje i vysokoškolské vzdělání prostřednictvím Vysoké školy finanční a správní.

Hurá na vysokou

Při výběru vysoké školy hraje roli více kritérií. Jednak zájem o obor, ale také budoucí uplatnění vzdělání v praxi, míra šancí se na vysněnou školu dostat a také dostupnost – ne každému se např. chce za vzděláním daleko dojíždět či se stěhovat do zcela jiného kouta republiky. Výsledný výběr je pak často kompromisem mezi chtěným a možným. Určitě ale platí, že by tu měl hrát hlavní roli zájem o obor – vystudovat práva jen proto, že si to přejí rodiče, protože právníci mají velké platy, nezakládá nejlepší předpoklady k úspěšnému studiu a úspěšnému dalšímu uplatnění v něm. Pragmatické hledisko – tedy zda je v daném oboru uplatnění – ale také není úplně na škodu. Vysokoškolské vzdělání, pokud člověk nestuduje na soukromé vysoké škole, je sice u nás zatím stále ještě tzv. „zadarmo“, přesněji řečeno za peníze daňových poplatníků, nicméně i tak každý rok studia na vysoké škole stojí studenta (většinou tedy především jeho rodiče) dost peněz. Vzdělání se tak stává v jistém smyslu investicí do budoucnosti. A je dobré přemýšlet i o tom, zda se při výběru té které školy v budoucnu tato investice má šanci zhodnotit. Prosté kupecké počty ale nefungují. To, že člověk vystuduje např. ekonomii či sociologii a po škole začne dělat něco úplně jiného, protože třeba zjistí, že ekonomů či sociologů je na světě už dost a dost, ještě neznamená, že jeho studium nemělo žádný smysl. Vysoká škola by kromě sumy znalostí potřebných pro práci ve zvoleném oboru, měla dát člověku i hlubší vhled do problematiky a vést ho k přemýšlení o věcech v širším kontextu – což je schopnost, která se hodí i mimo hranice zvoleného oboru.

Autor: