Tři dny v RaJi

Sedím v žižkovské hospodě U dvou hrabalů u umakartového stolu s ušmudlaným ubrusem, listuju si výtiskem Rudého práva, kde se skoro nepíše o ničem jiném, než o smrti „velkého pokračovatele Leninova díla“ Leonida Iljiče Brežněva. Konečně se přišourá znuděný vrchní a bez pozdravu, bez dotazu mi na stůl hodí ledabylým pohybem jídelní lístek a hned zase odchází. Když na něj zavolám: „Pane vrchní, dal bych si...“ jen za chůze rozmrzele odtuší: „Moment, nemám čas.“ Inu, socialistické pohostinství má své mouchy. Ale zase ty ceny – vývar za dvě padesát, guláš za šest dvacet... Štípu se do ruky, jestli nesním, ale ne. Tohle je realita. Z dob, kdy zítra ještě nějaký čas znamenalo včera.

Patří k ní bohužel i to, že mi o něco později znuděný vrchní se strohým „není" přeškrtne propiskou ten guláš, co jsem si chtěl objednat, i pár dalších jídel, co by mě zajímala a přinese mi pivo, kterému do míry chybí víc než je zdrávo. Inu, „zlaté komunistické časy" měly své stinné stránky. Do restaurace U dvou hrabalů v Chelčického ulici na Žižkově se naštěstí tyhle časy vrátily jen „na skok" - na celý víkend od pátku 6. do neděle 8. listopadu. Akce byla součástí happeningu k výstavě 20 let od pádu totality (nejen) v Praze 3. Ta bude zahájena 17. listopadu na žižkovské radnici. Výstava mapuje historii Žižkova a zasazuje ji do kontextu komunistického režimu. Kurátorem výstavy a jejím myšlenkovým otcem je historik Jan Vlk. Nápad na výstavu dostal zhruba před rokem. „Nápad na tenhle doprovodný happening je o něco mladší, asi tři čtvrtě roku, ale nevím to přesně," dodává. Vlastně si ani není tak úplně jistý jeho autorstvím. „S majitelem hospody U dvou hrabalů se známe dlouhá léta, ještě z dob bigbítu, kdy jsme spolu hráli v kapele, nějak jsme na to společně přišli. Kdo s tím přišel jako první, nevím," vzpomíná Jan Vlk. „Říkal jsem si, co kdybychom do toho tu restauraci zahrnuli taky, ať si lidi uvědomí, co se tenkrát dělo, protože na to strašně rádi zapomínají," říká majitel hospody U dvou hrabalů Vladimír Máca, který skvěle zastal roli nabručeného znuděného vedoucího zdejší provozovny RaJ. Přestože pro něj byla hodně těžká. „Je to přesný opak toho, jak funguju normálně," krčil rameny rozpačitě, zatímco se šoural od zákazníků k výčepu. Sám znal socialistické pohostinství pouze v roli hosta - a jak říkal, dodnes z něj má hluboké trauma. Restauratér se z něj stal až v době polistopadové, kdy konečně byla možnost rozjet vlastní podnikání. „Děda byl hospodský, ale ten zase měl tu starou dobrou prvorepublikovou školu. Takže jestli mě doma něco naučili, tak chovat se k lidem slušně," říká Vladimír Máca, zatímco se šourá zase pomalu k hostům, aby jim přinesl další „podmíráky".

Dokonalá proměna

Stejně jako se zhostil své role s historickou věrností pan majitel, je tu věrné všechno. Od ubrusů na umakartových stolech přes závěsy na stěnách a ceny na jídelním lístku až po ceduli „Soutěžíme o titul Brigády socialistické práce" nad výčepem. „Ve vybavení interiéru, které by odpovídalo době, nám nesmírně pomohl barrandovský filmový fundus, odkud máme většinu věcí zapůjčenou," říká Jan Vlk. Snahou byla co největší historická věrnost. „Skutečně jsme nestříleli od boku, hodně jsme pátrali, problém bylo především zjistit přesně dobové ceny," říká Vlk. Shánění odpovídajícího vybavení interiéru trvalo asi týden, do nového (či spíše starého) kabátu se hospoda převlékla během jediné noci. „Začalo se v deset večer a skončilo se v půl sedmé ráno," říká Vlk.

Legrace, při které mrazí

Třídenní návrat standardů reálně socialistického pohostinství pod taktovkou všemocného podniku Restaurace a Jídelny (RaJ) byl jen doprovodnou akcí. Byla to sice docela legrace, zavzpomínat na „zlatá osmdesátá", napít se podměrečného piva a ochutnat vystydlou polévku, přečíst si dobový tisk, vidět mluvčího radnice Jana Sotonu a šéfa oddělení vnějších vztahů a komunikace úřadu MČ Praha 3 Jeronýma Janíčka v rolích „soudruhů z ONV" a nechat se zkontrolovat a zbuzerovat dvěma příslušníky hlídky Veřejné bezpečnosti, člověka z toho zároveň trochu mrazilo. Člověk v té době vyrůstal, některé věci mu ale z dnešního pohledu už připadají nepochopitelné. Jak jsme v tomhle sakra mohli žít? říkal jsem si toho víkendu U dvou hrabalů, přestože jsem se zároveň velmi dobře bavil. Ani sami organizátoři nepojímali akci jen jako způsob, jak si udělat „prču" z dob dnes již (naštěstí) dávno minulých. „Není to výsměch komunismu, není to výsměch době minulé, je to jen připomínka - aby se lidi mohli podívat a nasát atmosféru let osmdesátých a uvědomit si, jaké problémy dneska řešíme a jaké jsme řešili předtím," říká vedoucí komunikace a vnějších vztahů městské části Praha 3 Jeroným Janíček, který se v pátek, při příležitosti „návratu do minulosti" proměnil v „soudruha z ONV".

Socialistická láce s kapitalistickou výplatou v kapse

„Na jedné straně tu byl seriozní záměr vytvořit výstavu, která bude reflektovat dění na Praze 3 a nejen na ní od roku 1945 až po současnost, zároveň tu ale byla i snaha trochu odlehčit vážnost toho tématu a tak vznikl nápad na tento happening," vysvětluje Janíček. Odlehčení ale nemělo být parodií na minulý režim, spíš realistickou připomínkou toho, jak to bylo a v čem jsme žili - připomínkou, která může být z dnešního pohledu 20 let od sametové revoluce celkem úsměvná, zároveň z ní ale může trochu mrazit. „Pro mě osobně, když jsme sem přišel, to byl docela šok, protože jsem sám tu restauraci nepřevlékal. Ledacos se mi z té doby vybavilo a můj pocit z toho je docela stísněný - můžu vám říct, že moc veselo mi není," popsal Jeroným Janíček své pocity krátce po otevření přestrojené restaurace U dvou hrabalů. „Skutečně netoužím po návratu socialistického pohostinství, ani jiných výdobytků socialismu," dodává.

Na druhé straně, pivo za korunu sedmdesát - byť podměrečné - komu by se taková cena nelíbila? A dát si guláš a pivo a zaplatit to desetikorunou i s dýškem, to nemá chybu. Při porovnání s dnešními cenami by člověk skoro řekl: Zlatý komunisti. Jenže... jenže je potřeba nemíchat hrušky s jablky a nevytrhávat z kontextu doby. „Ty ceny samozřejmě vypadají z dnešního pohledu neuvěřitelně a samozřejmě obrovsky sympaticky, ale musíme si uvědomit, že platily v době, kdy vysokoškolák bral 1700 korun hrubého," upozorňuje historik Jan Vlk.

text+foto: Roman Peterka